Když jsem tehdy v září 2011 kolem poledního dorazil na zámek Zbiroh, byl jsem natěšený, ale zároveň jsem vůbec netušil, co dělám, což jak jsem později zjistil, jsem nebyl sám. Jediné co jsem věděl bylo, že na blogu iDNES.cz oznámili, že Ruda Havlík natáčí svůj film a ocenil by nějaké křoví pro pár scén. Byl jsem zvědavý, jak takové natáčení vypadá, ale ještě víc mě zajímal sám Ruda, který byl už v té době v blogosféře pojem a s kterým jsme se znali zatím pouze tak, že jsme o sobě věděli, že existujeme. Já jsem navíc chtěl trochu víc poznat toho blázna, jehož texty jsem hltal jedním dechem a to také v mém rozhodování sehrálo svoji roli. Jeden e-mail a bylo to domluvené.

Vzal jsem s sebou i foťák, protože Ruda čas nemarnil a hned v prvním e-mailu si mě obmotal kolem prstu, načež zazněla jednoduchá prosba, zdali bych něco na place necvaknul, protože bude mít hodně práce a všechno nebude stíhat. Jak jsem si brzy uvědomil, Ruda má, krom miliónu neřestí a nesporného talentu, především dar strhnout lidi okolo sebe, nadchnout je a dostat z nich co potřebuje – v dobrém slova smyslu. No proč ne, aspoň si vyzkouším něco nového, problesklo mi hlavou, byť jsem se vždy urputně bránil focení lidí, protože prostě nerad cpu lidem foťák před obličej a vůbec, s lidma jsou při focení jenom problémy…

Na place byl šrumec, spousty mravenců, kteří pořád něco přenáší sem a tam a všechno pěkně v tempu, žádný flákání. Nad tím vším bděl krom Rudy ještě jakýsi pán zvučného hlasu, který si tedy servítky vůči lidem na place zrovna nebral – nebyl mi sympatický hned od začátku, ale asi byl důležitý, ke své práci jsem ho však nepotřeboval, tak jsem se o něj ani víc nezajímal. Záhy jsem zjistil, že největší koncentrace lidí je v místě, které všichni označovali jako „keťas“ neboli místo s občerstvením, tam jsem se seznámil s většinou štábu, letmo a hned tykačka, ostatně na vykání nebyl, až na výjimky, čas.

Ruda lítal po place jako igelitový pytlík ve větru, bavil se se známými herci, konzultoval věci s kameramanem a dával rozhovory. Do toho mi akorát stačil říct: „To je mazec co? Dej si něco k jídlu, za chvilku točíme. Jo a vyfoť herce i lidi ze štábu!“. Ta chvilka ještě mnoho desítek minut trvala a já nechápal, na co se pořád čeká a co trvá tak dlouho. Pak to najednou přišlo, klapka, akcééé a z dvouhodinové přípravy se vyklubal dvacetivteřinový záběr. Čtyřikrát se to zopakovalo, až pak byli všichni spokojení a šlo se na další záběr.

Natočit stominutový film bude asi docela makačka, napadlo mě při tempu vytváření hrubého natočeného materiálu v řádu několika vteřin za mnoho hodin práce. Pomalu mi začala docházet náročnost celého projektu, který si Ruda vymyslel, tohle opravdu může dělat jenom někdo, kdo buď tak strašně moc věří tomu, co dělá nebo neví, co s prachama… Neumím to popsat, ale bylo mi jasné, že mám co do činění s člověkem, který žije svůj sen, který jenom nesní, ale který dokáže své sny převést do reality a to mě nabíjelo ohromnou energií, protože tlachalů a slibotechen v životě potkáte tolik, že setkání s někým, kdo nemluví jenom do větru, obzvláště v tomto oboru, je vždycky obohacující. Nebylo v tom nic umělého, bylo to přirozené se všemi chybami, které k tomu patří a Ruda si na pánaboha nehrál, nechal si na place poradit, ale popostrkoval přitom svůj příhěh jistě a rázně kupředu.

A tak jsem začal opatrně fotit, ze začátku jsem se pořád omlouval, že otravuju, bylo mi trochu trapné mířit na lidi objektivem, ale časem se z toho stala přirozenost, navíc mě všichni příjemně ignorovali a neměli tendenci se na mě soustředit. Jediného koho jsem opravdu štval, byl zvukař, protože při natáčení to cvakání zrcátka prostě dělá neuvěřitelný bordel!!!!

Nakonec jsem si svoji cestu našel a mohl se soustředit na focení. Najednou mi přišlo přirozené fotit pana Přeučila, Vicu Kerekes, pana Županiče, Pavla Baťka a lidi ze štábu. Umně nasvícené scény a tipy od kameramana Vaška Tlapáka vše ještě vylepšily. Pozdě v noci jsem se rozloučil a ještě nad ránem poté fotky zpracoval a poslal. Byl z toho článek na idnesu a dobrý pocit, ze snad nezkažené práce…

Pak se vše zaseklo a na víc jak rok jsem o tomto filmu neslyšel nic pozitivního. Mrzelo mě to, nejenom kvůli Rudovi, ale také kvůli dobrým pocitům, které jsem z toho na place měl, ale co naděláš, když šlápneš do hovna, tak to holt smrdí… Nevěděl jsem co se děje, ale bylo mi jasné, že má Ruda problémy a že si ten svůj sen bude muset ještě tvrdě vybojovat, jak to však dopadne, nebylo v té době vůbec jisté… S tímhle filmem je to ale jako s Nadalem, všichni ho už po problémech s koleny a vynucené několikaměsíční pauze odepisovali, ale on se vrátil a vítězí. A tak mi někdy v únoru minulého roku volá Ruda, že se bude v létě točit Zejtra napořád a že se mnou počítá do štábu!

Harmonogram ukazoval, že natáčení bude trvat měsíc, celkem 17 napěchovaných natáčecích dní. Soubor, který jsem dostal, vypadal spíš jako plán vzletu raketoplánu, než plán natáčení. Vše rozpitváno do detailů, vše rozfázováno na minuty, prostě dobře připravený projekt natáčení, který se začal pomalu rozjíždět, až to jednoho červencového dne vypuklo.

Na place a z monitoru na mě začaly pomalu probleskovat záběry rodícího se filmu a já si, nečtouc před tím scénář, začal pomalu dávat dohromady dějovou linku Rudova příběhu. Vše do sebe začalo zapadat, záběry z před tří dnů začaly dávat větší smysl ve světle reflektoru, který osvětloval dnešní noční scénu. Souhra scriptu s produkcí a maskérnou, kameramana s gripem a osvětlovači a navrch režiséra a zvukaře s herci byla pro mě dokonalá.

Tedy kameraman by samozřejmě potřeboval větší reflektory a lepší světlo, zvukař větší ticho a asistent režiséra, aby ten fotograf vypadl z placu a nejlépe tam nebyl vůbec, ale jak říkám, pro mě to bylo dokonalé a inspirující.

Během těch několika týdnů jsem zažil úžasný čas vyplněný kreativní prací, která mě strašně bavila. Potkal jsem nesmírně talentované lidi, které zatím neznáte, ale brzy poznáte, stejně tak jsem měl šanci pracovat se známými hvězdami a lidmi, jejichž třpyt a umění je již nezpochybnitelné. Bude to znít jako klišé, ale vlastně to na place práce nebyla, práce byla až doma při zpracovávání fotek, ale na place to byla čistá radost z práce a z možnosti se učit a pozorovat.

Pozoroval jsem lidi, jak tvrdě makali přes den a pozdě do noci, nevyspalí a unavení, občas nevrlí, ale den ode dne lepší a lepší, aby z toho na konci byl sehraný tým lidí, kteří společně dokázali hodně, runerem počínaje a režisérem konče. Pro fotografického solitéra, kterým v přírodě převážně jsem, pro mě tvůrčí týmová činnost při fotografování tohoto filmu byla nóvum, ale musím říct, že jsem zatím nikdy nezažil skupinu lidí, která by tak moc žila pro nějaký cíl a dávala tomu tolik, to se prostě nedá popsat, to se musí zažít…

Netuším, jak film u diváků dopadne, ale něco vím už teď jistě, do filmu dali všichni strašně moc ze sebe a je za ním tolik důvěry a umu mnoha lidí, že už jenom tohle je dobrou pozvánkou do kina, protože jak znějí první slova filmu: „každou noc miliony lidí usínají s tím, že změní svůj život…“ Mě se během těch tří let změnil a tento film v tom hraje jednu z nezanedbatelných rolí…

JAK ŠEL ČAS PŘI NATÁČENÍ FILMU

Petr Kraus je jedním z toho miliónu

Cestuje za prací do Číny, kde zařizuje výrobu zboží pro své zákazníky…

ale přesto se pustí s vidinou zajímavého výdělku do práce

Mezitím si na dálku před návratem domů domluví několik schůzek naslepo a věří, že možná potká někoho, kdo mu změní život…

V Česku zjistí, že zkazil celou zakázku a má jen několik dní na to, aby věci uvedl do pořádku.

Svých schůzek naslepo se ale nevzdává i přesto, že to jeho nejlepší kamarádka Tereza nevidí ráda…

Petr vyráží na cestu napříč republikou, aby objevil nové přátele a přitom zjistil, že se neobejde bez těch, kteří jsou mu nablízku odjakživa…

Na cestu, která mu možná změní život a kde si uvědomí, že před problémy nemůže utíkat věčně, protože ty si jej vždy nakonec najdou.

A protože všechny důležité věci jsou v našich snech, je možné, že se splní i ten Petrův.

Zejtra napořád je film o nás všech. O našich snech, o změnách v životě, které chceme udělat, ale často se jich bojíme.

Film o přátelství a setkáních, která nelze čekat.

Film o svobodě a touze cestovat a přitom vědět, že se máme kam vrátit…

…

občas nám bylo při natáčení pěkné horko…

občas jsme byli v baru…

někdy jsme jen tak seděli…

někdy bylo potřeba vypustit ventil…

jindy nasimulovat déšť v bezmračné noci…

bez kávy to ale nešlo…

protože když káva nebyla, bylo potřeba se probudit jinak…

Deštníková párty…

„Klapka“

Hotovo! Šmitec, padla poslední klapka a hrubý materiál byl dotočen 18.8.2013 ve 4h ráno… jedna část výroby filmu skončila, ale ještě zbývá kupa práce, než bude film hotový…

Jedenáct měsíců po poslední klapce se vše uzavírá, slavnostní příjezd na červený koberec 49th MFF v Karlových Varech je celkem stylový závěr pouti… (foto: Michal Machulda)

Vary Vary Vary

Zejtra napořád: Komedie / Romantický / Road movie Česko / Slovensko, 2014, 98 min Režie: Rudolf Havlík Scénář: Rudolf Havlík Kamera: Václav Tlapák Hudba: Ondřej Konvička Hrají: Pavel Batěk, Vica Kerekes, Filip Blažek, Jiří Lábus, Klára Issová, Jan Přeučil, Michal Kavalčík, Ladislav Županič, Oldřich Vlach, Lenka Vacvalová, Anna Kulovaná, Petr Batěk, Karel Zima, Radek Zima, Matěj Nechvátal, Tomáš Turek a další

V kinech od: 17. července 2014 Falcon najděte si své kino V kinech od: 14. srpna 2014 ITAFilm

Foceno: září 2011, červenec – srpen 2013, červenec 2014

UVIDÍME SE V KINĚ! 

Přeji všem hezký den!

Další slova jsou zbytečná, přijměte proto pozvání na procházku po magických Špicberkách…

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

^{Ny-Ålesund, Kongsfjord - Sarah Mayer na cestě k mateřské lodi projíždí fjordem ve svém zodiaku}

^{Mateřská loď M/V Plancius – Ny-Ålesund, Kongsfjord}

 ^{Opuštěná lokomotiva v Ny-Ålesund - nejseverněji trvale osídlené místo na světě, kdysi se zde těžilo uhlí, ale tyto doby jsou naštěstí pryč. Nyní slouží Ny-Ålesund jako základna vědců a místo odkud vyráží mnohé polární výpravy, včetně té Nobila a Amundsena.}

^{Ny London, Blomstrandhalvøya - několik námořních mil od Ny-Ålesundu napříč Kongsfjordem se nachází místo zvané Ny London. Zde můžete vidět ruiny toho, co zbylo z těžebního snu excentrického Angličana Ernesta Mansfielda, který byl na sever zlákán vidinou zlata. V průběhu času místo osiřelo, avšak fantastický výhled zůstává dál…}

Okolí Ny London, Blomstrandhalvøya

Okolí Ny London, Blomstrandhalvøya

Ledová tříšť v Krossfjordu

^{„Noční projížďka“ Krossfjordem – polární den je v plné síle a slunce ani náznakem nezapadá…}

14th July Glacier - ledovec nezískal svoje jméno podle data objevení, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale podle data dobytí Bastily, neboť objeviteli byli Francouzi…

14th July Glacier - v Krossfjordu se nachází i další ledovce, největším z nich je Lilliehöökbreen. Tento ledovec ztratil za poslední století cca 40% ze svojí mocnosti s tím, že tempo úbytku se v posledních letech zrychluje. Dokazují to snímky z roku 1906 a 2006 – oba byly pořízeny monackým knížetem Albertem, v prvém případě se jednalo o knížete Alberta I a v druhém případě o jeho vnuka knížete Alberta II

^{Monaco glacier, Woodfjorden – ledovec Monaco}

^{Monaco glacier, Woodfjorden – ledovec Monaco}

Krajina v okolí Woodfjordu

Sorgfjord

Polárníci v zodiacích - Jeremy Sutton a Pete Gwatkin se svými skupinami míří k ostrůvkům Andøyane, Woodfjorden.

Švédská polární stanice Kinnvika – Murchison fjord

^{Lomikámen vstřícnolistý - Saxifraga oppositifolia – jedna z mála květin letní tundry, léto na severu je hektické a tyto květy pokryjí zemi během 14 dnů a probarví pohled na severskou tundru. Murchison fjord}

Phippsøya (Seven Islands) - poslední pevninná výspa Špicberků, výše na sever už je jenom ledový příkrov. Pláž vlevo nahoře jsme v rámci programu udržování čistoty na Špicberkách vyčistili od naplavenin (láhve, plasty, atp. které přineslo moře z Grónska, Ameriky, ale i z lodí, které někdy proplouvaly místními vodami). Člověk by nevěřil, kolik nepořádku od lidí můžete najít v takto odloučených končinách…

^{Phippsøya (Seven Islands) - Zajímavostí těchto ostrovů je příběh o tom, že v dobách svého mládí (14 let) se zde plavil admirál Horatio Nelson, tehdy ještě jako běžný člen posádky HMS Carcass a jelikož chtěl zažít nějaké dobrodružství, tak využil mlhy a vypařil se z lodi s tím, že si uloví ledního medvěda. Údajně se dostal do křížku s jedním medvědem, ale selhala mu mušketa, musel tedy podstoupit boj a jedinou zbraní mu byla pažba jeho muškety, medvěda nezabil, ale zachránil se…}

^{Phippsøya (Seven Islands) - v tuto roční dobu (konec června) jsou tyto vzdálené ostrovy zcela nedostupné, neboť okolní moře pokrývá ledový příkrov. Letos však proti všem předpokladům bylo velmi málo ledu a okolní moře tak umožnilo přístup na tyto unikátní ostrovy}

^{81°21´severně - dosáhli jsme ledového příkrovu, více na sever už to po moři lodí nejde, severní pól je od tohoto místa vzdálený cca 960km}

^{Polární potapěči - Kevin Murray ze Skotska a jeho skupina potápěčů se denně potápěla 2-3x, tento ponor se odehrál v Palanderbuktě}

Kusy ledu v moři – Palanderbukta

Kusy ledu v moři – Torellneset

Pozorování alkounů tlustozobých - Pete Gwatkin a jeho skupina se blíží v zodiaku k útesům, kde hnízdí na 50 tisíc alkounů tlustozobých. Zodiaky jsme používali k přesunu z mateřské lodi na pevninu každý den několikrát, případně jsme pozorovali a fotografovali přímo z nich. Bez zodiaků a vysokých gumovek by to na Špicberkách nešlo, neboť každé vylodění bylo do vody…

^{Alkefjelet – útesy i okolní moře bylo naprosto obsypáno alkouny tlustozobými, jedná se o největší kolonii alkounů na Špicberkách. Pro mě osobně to byl jeden z neúchvatnějších pohledů a zážitků ze Špicberků}

 Faksevågen, Lomfjord - fjordy, hory, sníh a mlha = Špicberky

^{Stará velrybářská loďka, Lomfjord - naštěstí, období honů na velryby už skončilo, nekontrolovaný lov vedl až téměř k totálnímu vyhubení velryb ve vodách okolo Špicberků. Dnes tuto krutou éru připomínají pouze staré traperské chaty a zbytky lodí na pobřeží. Původní počty velryb se již nikdy neobnovily, ale přesto je možné velryby v okolí Špicberků spatřit…}

Raudfjord - po „noční“ divoké a větrné jízdě za velrybami při mínus 12°C nás Špicberky přivítali ráno nádherným počasím a bezvětřím v jednom z nejhezčích míst celého soustroví

Plancius kotví v Raudfjordu

^{Raudfjord - čistota a nádherné počasí, takto si budu pamatovat toto místo…}

Raudfjord

^{Raudfjord – nádherné počasí, teplota oproti „noci“ vystoupala o téměř 30°C a tak jsem mohl odložit kompletní zimní vybavení a užít si fotografování v tričku}

^{Prins Karls Forland - poslední den a poslední zastávka na cestě do Longyearbyenu, správního centra Špicberků. Cesta po tomto úchvatném soustroví končí…}

Druhý díl ze Špicberků věnuji výhradně zvířatům, a proto se můžete těšit na fotografie ledních medvědů, mrožů, tuleňů, polárních lišek, sobů a mnoha ptáků, které jsem v Arktidě potkal.

Až si zase jednou budete stěžovat, že to máte v práci těžké, vzpomeňte si na horníky z kráteru Ijen, ti to mají opravdu těžké a nejenom obrazně. Jejich práce je totiž vskutku pekelnou a nepředstavitelnou dřinou, která nemá na naší planetě mnoho obdob, někteří dokonce tvrdí, že se jedná o nejtěžší práci na světě a z pohledu Evropana se to tak skutečně jeví. Výkony, které předvádějí zdejší horníci, jsou tak hodny velkého respektu a obdivu…

V 1:30h ráno mě probudil budík, na dnešek jsem se opravdu těšil a vůbec mi nevadí, že se opět nevyspím, na to už jsem si v Indonésii dobře zvyknul. Vydáváme se totiž na cestu ke kráteru Ijen ležícím ve výšce 2386 m n. m a nacházejícím se na východě Jávy v Indonésii. Toto místo je známo jako jedno z posledních míst na Zemi, kde se těží síra ručně přímo z žhavého  kráteru. Kolem 2:30h jsme dorazili na místo, odkud začneme náš výstup do prudkého kopce a tím prudký myslím skutečně velmi velmi prudký kopec. Čísla jsou prostá, čeká nás cca 650 výškových metrů na 3 kilometrech, to máme průměrné stoupání cca 21,5%. Výstup nám bude trvat cca hodinu a půl až dvě. Pro představu náročnosti, pro ty co lezli někdy na Milešovku tak vědí, že se na ni vyškrábete po prudkém kopci z Černčic za cca 45 minut a nahoře toho máte celkem dost, tak si představte, že na Ijen jsou to cca dvě Milešovky nad sebou.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem si s sebou vzal i fotografický batoh se stativem – váha cca 12kg, když už, tak už. Optimisticky jsme se pustili za svitu měsíce do výstupu. Ze začátku se šlo celkem pohodlně, ale zhruba po kilometru se cesta prudce zvedla a tady už jsem pocítil naplno váhu svého batohu. To jsem ještě nevěděl, že o pár kilometrů výše jsou daleko větší borci, kteří nesou na svých zádech až osminásobné množství toho, co mám já. S odstupem času se musím sám sobě smát, když si vzpomenu, jak jsem tam funěl a řinul se ze mě pot, i když bylo venku cca 10-15°C a já vážně přemýšlel, zdali to celé bude stát za to – ano stojí to za to a klidně bych tam šel znova, to co spatříte v Kawah Ijen je totiž naprosto unikátní a nepředstavitelné.

Něco před půl pátou ranní jsme se konečně vyškrábali nahoru, ještě za tmy jsme spatřili v dálce modré světlo, to pochází od síry a je známo jako „blue fire“. Jeho svit připomíná okamžik, kdy si škrtnete zápalkou. Nahoře byla docela zima a začal foukat silný vítr, kompletně promočení z výstupu jsme na sebe naházeli všechno, co jsme měli, na řadu tak přišli termotrika, mikiny, vesta, čepice i rukavice. Sešli jsme trochu níže do nitra kráteru a schovali se do závětří, odkud jsme pozorovali cvrkot, který se odehrával dole. Teprve po východu slunce však ukáže Ijen svoji děsivou krásu, pokud tedy neslezete do nitra kráteru k horníkům, což sice není oficiálně dovoleno, ale horníci vás rádi vezmou dolů… Ne vždy je však možné dostat se dolů, občas vítr zavane sirný kouř přímo na vás a v tu chvíli máte pocit, že se udusíte. Netrénované tělo pak lehce podlehne, přijde závrať a pád do hlubiny. Bohužel toto se stalo osudným jednomu francouzskému turistovi, ale už je to pár let nazpět.

Od začátku výstupu jsme cítili jemný sirný pach – z rozpraskaného kráteru se totiž permanentně valí oblaka nebezpečného a jedovatého sirného kouře, který prostupuje celým údolím. V kráteru se též nachází nejkyselejší jezero světa, jeho tyrkysová barva se vám zaryje do očí v prvním okamžiku, kdy jej spatříte. Puklá země je pokrytá všudypřítomnou sírou, jako by někdo posypal povrch žlutým cukrem a celá scéna pak působí dojmem, jako by nějaká obrovská bytost zaryla svoje gigantické drápy do hory a utrhla špičku. Úžasné, nádherné a dechberoucí panorama na jedné straně a děsivá dřina na straně druhé.

Důvodem je žlutá síra. Horníci z Ijenu se kvůli ní den po dni vrhají do nitra kráteru, kde železnými tyčemi dolují právě vzniklou síru, kterou následně naloží do bambusových košů a poté se vydají na svoji epickou cestu do údolí. Každodenně tak balancují na hranici života a smrti. Jejich břemena váží až 100kg, běžná váha se pohybuje okolo 60-80kg nákladu. Nejdříve musejí překonat nekonečná oblaka jedovaté síry, chráníc se pouze tričkem přetaženým přes obličej – ti nejblíže ke zdroji kouře mají jednoduché respirátory, poté se vyškrábat cca 1km na okraj kráteru a následně ujít něco přes 3 kilometry do místa, kde svůj náklad odevzdají a dostanou zaplaceno. Když se bavíme o mzdě, tak horníci si vydělají za svojí dřinu naprosto směšnou částku cca 1 Kč za 1kg přinesené síry. Mnozí absolvují tuto cestu dvakrát za den, což pro ně znamená cca 16km v náročném terénu s celkovým převýšením cca 2600 výškových metrů, z toho 8km s nákladem těžším než je průměrná váha dospělého člověka. Takto pracují celé 3 týdny každý den, pak si dopřejí den odpočinku a cca 2x do roka mají týden volna. V Kawah Ijen pracuje cca 300 horníků.

Tito lidé (pracují zde pouze muži) jsou v neskutečné kondici, jejich rychlost chůze s 80kg nákladem je rychlejší a svižnější, než byla naše chůze bez nákladu. Překvapivě ještě zvládnou po cestě kouřit a co je ještě více zarážející, jejich zdravotní stav povětšinou absolutně neodpovídá dřině, kterou zde den za dnem absolvují – není problém zde potkat horníky, kterým je přes padesát a pracují zde 35 let. Neuvěřitelné!!! Skláním se a obdivuji tyto muže, mají moji hlubokou úctu a respekt. Zkoušel jsem si potěžkat jeden z košů a podařilo se mi jej jenom lehce nadzvednout a udělat jeden krok, víc to nešlo a to nejsem žádný drobeček a jsem o hlavu vyšší než většina horníků – nechápu jak mohou svůj náklad tahat téměř 4 kilometry v takto náročném terénu a nad to si ještě ochotně povídat s turisty a nechat se u toho fotit. Půjdete-li někdy nahoru, vezměte s sebou do batohu nějaké to jídlo a cigarety navíc – za snímek horníků to určitě stojí a jídlo a cigára zde ocení nejvíc. Taktéž roušky jsou dobrým pomocníkem a muži z Kawah Ijen je s vámi rádi vymění za neopakovatelné setkání a fotografie.

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Okolí Kawah Ijen – sopky jsou všudypřítomné…

Kráter Kawah Ijen - uvnitř kráteru se nachází nejkyselejší jezero na světě, dole je vidět sirný kouř, který se valí z puklé země a místo kde se rodí síra, kterou horníci pak dolují

Puklá země v kráteru Kawah Ijen

Dolování síry

 Horník s nákladem cca 90kg síry

Horník na cestě z kráteru – všimněte si bot, většina horníků má gumovky, ale najdou se mnozí, kteří celou cestu zvládají v takovýchto šlapkách. Dostat se nahoru od místa nakládky až sem zabere horníkům cca hodinu a půl. Tento horník má náklad cca 80kg.

Vítejte v pekle - jedovatý sirný kouř se valí 24h denně na horníky, kteří poté ručně dolují právě „narozenou“ síru.

Mladí horníci na cestě do kráteru - začínající horníci nosí do údolí cca 50-60kg koše, i to je naprosto fenomenální výkon, nad to se ještě dokáží usmívat a být příjemnými společníky. Jejich kariéra horníka začíná, mnozí zde budou pracovat celý život…

Planeta Země? – okolí kráteru a cesta po které jdou horníci do údolí nabízí neskutečné pohledy, občas se sami ptáte, zdali se ještě nacházíte na naší matičce Zemi…

Horník s prázdnými koši – někteří horníci používají metodu dvou košů, oba v místě nakládky naplní a postupně vynášejí jeden po druhém – cestu do kráteru tak absolvují formálně „pouze“ jednou, byť fakticky se jedná o dvě cesty – nejdříve poponesou jeden koš několik stovek metrů a pak se vrátí pro ten druhý – rozhodně se nemusí bát, že by jim ho někdo ukradl…

Kawah Ijen po východu slunce

Síra nad zlato?

Káva – Planina Ijen je taktéž populární kvůli pěstování kávy. Okolí sopek je protknuto množstvím kávových plantáží a místní znalci tvrdí, že se zde pěstuje ta nejlepší káva – arabica i robusta

Mt. Bromo při východu slunce - o něco více na západ od Ijenu se nachází NP Bromo-Tengger-Semeru, zde můžete vidět jednu z nejúchvatnějších krajin na Jávě

Pohled do kráteru Bromo – NP Bromo-Tengger-Semeru, východní Jáva, Indonésie

Mt. Batok - výhled z okraje kráteru Mt. Bromo

„Blue velvet“ – modrý samet před východem slunce v okolí Mt. Bromo

NP Bromo-Tengger-Semeru - zleva kráter Mt. Bromo, v pozadí v mracích Mt. Semeru (nejvyšší hora Jávy 3676 m n.m, vepředu Mt.Batok. Uprostřed je vidět planina a „písečné moře“, které je obvykle zahaleno ranní mlhou.

Jávské sopky jsou majestátné, celý ostrov je jimi protkán a život zde je jimi výrazně poznamenán v dobrém i ve zlém. Nabízí úchvatné pohledy a neopakovatelné zážitky, ale také ukazují, že i v dnešní době se na světě najdou místa, která připomínají hluboký středověk a kde lidé vykonávají neskutečně fyzicky náročnou práci za mizerný peníz.  Muži z Kawah Ijen by o tom mohli vyprávět. Pokud tedy občas slyšíte, že za své chování půjdete do pekla, měli byste se začít bát, protože, pokud peklo vypadá jako práce v Kawah Ijen, je na čase změnit své chování…

Přeji všem hezký den!!

Nejjednodušeji se dostanete z Jávy na Bali, pokud nastoupíte v Ketapangu na trajekt do Gilimanuku. Cesta je krátká a i s nutnými prodlevami jste za hodinu na ostrově, dále pak můžete jet místní dopravou. My jsme se nahrnuli k autobusu, který jel jižní stranou ostrova – hledání vhodného spoje nebylo až tak složité, neboť je zde pouze jedna hlavní silnice. V narvaném místňáckém autobuse, připomínajícím svým vzezřením spíše pojízdnou rakev, to celkem žilo, neboť jsme pro celé osazenstvo byli příjemným zpestřením jejich cesty. O co byl však stav autobusu horší, o to více odvážnější byl jeho řidič, který se řítil jako šílenec a nedával všudypřítomným mopedistům šanci na chybu a za neustálého troubení míjel každého chudáku na prskoletu v blízkosti ne větší, než pár centimetrů. Naštěstí jsou místní řidiči a chodci vycvičení a tak se nic nestalo, ale v očích „dobrého“ Evropana se onen řidič jevil jako nesvéprávný blázen, který omylem řídil autobus.

 Všichni v autobuse měli jasný cíl své cesty, my jsme zatím věděli akorát to, že chceme někam k moři. Během jízdy padlo rozhodnutí, že tím místem bude Pulukan. Jazykem Bahasa nevládneme, byť jsme si několik základních výrazů osvojili a tak jsme jazykovou bariéru vyřešili tím, že jsme si našli  ve slovníčku v průvodci výrazy, kterými jsme dali dohromady požadavek „zastavte v Pulukanu u cedule CBS“, žena to pak napsala na papírek a poslala přes cestující k šílenému řidičovi a doufala, že to zafunguje – projít uličkou nebylo možné, protože balijské autobusy prázdné nejezdí… Zafungovalo to! Řidič sice zastavil asi 2km za požadovaným místem, ale i tak to byl úspěch – celý autobus nám pak pomáhal vystoupit a vytáhnout batohy – terima kasih! (děkujeme) milí spolucestující! Zbylé dva kilometry jsme urazili na ojeku (motorkář s mopedem, který převáží lidi na zadním sedadle za peníze) – ojekem se stal jeden chlapík z ostrahy banky, vedle které nám zastavil autobus, a jeho známý – prostě jsme se chlapíka zeptali a do pěti minut před námi stály dvě motorky i s řidičem… řešit podobné situace v Indonésii byla zábava….

 Před náma se otevřel nádherný pohled na Indický oceán s černou úplně prázdnou asi 2km pláží a malým dvoupatrovým domkem s rýžovým políčkem – fotky nečekejte, užívali jsme si to tam a zpětně musím říct, že to bylo to nejhezčí místo, ze všech pláží, které jsme mohli vidět a nejenom kvůli tomu, že nás pokoj s klimatizací, báječnou snídaní a terasou s výhledem na oceán stál v přepočtu pouhých Kč 400,- na noc, ale hlavně proto, že jsme na pláži byli úplně sami, voda byla křišťálová a vlny báječné – přiznám se, nechtělo se nám odtud, ale zase na druhou stranu nás lákalo vidět i jiné Bali – tradiční, všední, nepřipravené pro oči turistů. Tak se pojďte podívat na pár všedně nevšedních pohledů z tohoto příjemného ostrova…

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Centrální Bali - hory, neustále zamlžná krajina a skutečné tradiční Bali najdete v centrálních horách, nechybí všudypřítomná rýžová políčka

Rýžové terasy – nejsou tak impozantní jako na Jávě, ale mají své kouzlo

Obdělávání (kypření) rýžového pole – je to nevděčná práce, chodit hodiny a hodiny v bahně na žhnoucím slunci…

Rýžová pole, palmy a hory - takto si budu pamatovat jižní a centrální část Bali…

 V rýžovém poli

Obětiny - Bali je především hinduistické a tím se hodně liší od sousední islámské Jávy, byť lidé jsou příjemní na obou  ostrovech. Takové obětiny najdete na Bali téměř všude, nejčastěji před dveřmi domu, pak v autech řidičů, ale i na motorkách, v obchodech, prostě tam, kde lidé v dobré víře uctívají své bohy a úlitbou je žádají o přízeň. Rád bych ještě doplnil, že jsme ten „hrozný“ islám na Jávě přežili bez újmy a vzpomínat budeme na pestré šátky na hlavách jávských žen a dívek a na občas praktikujícího věčně vysmátého Golana, velmi ochotného a pracovitého Sukmu, který před lety válčil se zbraní v džunglích Bornea a vlastně vůbec nemáme pocit, že by byl islám jako celek nějaké zvěrstvo – je to prostě a jenom o lidech, kteří dělají konkrétní činy a jenom za tyto činy ať jsou pak souzeni společností…

 Balijská architektura – Monkey forest, Ubud

Hinduistické sochařství – podobné sochy najdete u každého typického balijského domu, ale i kdekoliv jinde – tato sedí u vstupu do Monkey forest v Ubudu

Ještě jedno rýžové pole – všimněte si efektně zavěšených trenýrek, jižní Bali

Makakové (matka s mládětem) – na fotografii vypadají nevinně, ale jsou pěkné potvory, rozkousaly mi obal od stativu a ještě mě chtěly obrat o pas a peníze – to jsem si však nenechal líbit a i když cenily zuby a syčely tak jsem svojí tašku ubránil, pravda musel jsem použít pár kamenů, ale nikdo nebyl zraněn…

Ranní paprsky v Monkey forest – Ubud je, kromě bohatého kulturního dějí, které nabízí svým návštěvníkům, znám také právě tímto lesíkem, ve které žije početná tlupa makaků. Kromě makaků mě po ránu zaujala hra stínů a paprsků

 Mládě makaka

Rybářská loďka při východu slunce – Sanur

Rybář

Altánky

Rybář

Poslední zhasne…

Hvězdice pod vodou - žena objevila nádhernou obrovskou hvězdici v moři asi 200m od břehu. V životě jsem větší hvězdici neviděl – tato byla o něco větší než otevřená dospělá ruka velkého muže – voda v Sanuru je opravdu křišťálově čistá

Altánek při východu slunce – přiznám se bez mučení, tyto altánky mě naprosto uhranuly. Každé ráno jsem vstával v půl šesté a šel pozorovat východ slunce a dění na pláži – rybáři, loďky, lidé se psi, atp. – po 3 dny jsem každé ráno čekal na stejném místě na okamžik, kdy vyjde slunce, ale to se vždycky schovalo za mraky a opar a neukázalo se. Až poslední den se objevilo, jako by se chtělo se mnou rozloučit – trpělivost se vyplatila!

Siluety při východu slunce – spolu s ostatními lidmi jsme se na několik minut zastavili a tiše pozorovali ranní představení slunce – nechci působit pateticky, ale to jsou přesně ty okamžiky, na které si vzpomenu v zimě, až mi bude chybět slunce. Tak že díky Bali, bylo jsi příjemným hostitelem…

Přeji všem hezký den!