Halóó, je tady někdo? Zdá se, že konec světa se včera nekonal, a to jsem tedy opravdu rád. Vítám proto všechny „přeživší“ v další epoše společného života na naší krásné planetě. A že je Země skutečně krásným místem pro život, jsem se i letos opětovně přesvědčil a jako důkaz zde předkládám fotografie, které vznikly během tohoto roku v různých částech světa. Vyberte si svého favorita!

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

1. Tuleň kuželozubý - ostrov Düne, Severní moře

2. Červenka obecná – Hostivařský park, Praha, ČR

3. Jespák písečný – ostrov Düne, Severní moře

4. Samice orangutana - Borneo, Indonésie

6. Veverka prévostova – Borneo, Indonésie

7. Borobudur svítání – Jáva, Indonésie

8. Borobudur stúpy – Jáva, Indonésie

9. Rýžová pole Selogryio - Jáva, Indonésie

10. Kráter Bromo – NP Bromo-Tengger-Semeru, Jáva, Indonésie

11. Horník z Ijenu - Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

12. Dva horníci z Ijenu – Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

14. Makak s mládětem - Bali, Indonésie

15. Altánek - Bali, Indonésie

16. NP Bromo-Tengger-Semeru – Jáva, Indonésie

17. Kawah Ijen - Jáva, Indonésie

18. Ny London – Špicberky

19. Woodfjorden - Špicberky

20. Alkoun obecný - Špicberky

21. Phippsoya – Seven islands, Špicberky

22. Medvědice s medvídětem – Špicberky

23. Raudfjord - Špicberky

24. Mrož lední - Špicberky

25. Mladě tuleně vousatého - Špicberky

26. Alkoun tlustozobý - Špicberky

27. Moudivláček lužní – Neziderské jezero, Rakousko

28. Orel a Měsíc – Neziderské jezero, Rakousko

29. Zamlžené ráno – Přírodní rezervace V Pískovně, Praha Dolní Počernice, ČR

30. „Provinilec“ (sýkora modřinka) – rybník Slatina, Praha Dubeč, ČR

31. Puklé nebe – Praha Petrovice, ČR

32. Zasněžené listy – Praha Petrovice, ČR

33. Užovka obojková - Třeboňsko, ČR

34. Bukový list na mechu – Bavorský les, Německo

35. Divoké prase – Bavorský les, Německo

HLASOVÁNÍ SKONČILO!

 Tři vítězné snímky jsou nyní volně k dispozici ke stažení ve vyšším rozlišení jako wallpaper na plochu počítače, smartphonu nebo tabletu.


STAHUJTE ZDE

Rád bych také na tomto místě poděkoval všem svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Moc si vážím vašeho zájmu, který celoročně projevujete návštěvou těchto stránek.  Věřím, že vám budu moci i nadále nabízet zajímavé články a fotografie a třeba se spolu někdy setkáme při nějakém fotografování, či jiné příležitosti. Díky vám, že jste milí čtenáři, bez vás by to psaní a focení nemělo smysl!

                                                                            Petr Čunderlík         

Teprve noc vám dá odpověď na to, že v džungli nejste sami, neustále slyšíte pohyb a zvuky zvířat a musíte obdivovat fakt, jak to ta příroda dokázala zařídit, že se někdo v takové tmě dokáže tak dokonale pohybovat ve větvích, zatím co vy zakopnete o spacák na zemi.

Na Borneo jsem vyrazil ze dvou důvodů, tím prvním byli jedineční orangutani – primáti, kteří toho mají s člověkem společného více, než by si kdejaký kancléř z Hradu pomyslel. Vidět orangutany v přirozeném prostředí je zážitek na celý život a jelikož žijí volně pouze na Borneu a Sumatře, bylo Borneo jasnou volbou. Tím druhým důvodem pak byl Kahau nosatý, endemický druh primáta, který žije pouze na Borneu, alias Kalimantanu. Jedná se o zvláštní opici, která připomíná svým velkým červeným nosem a kulatým bříškem nejvíce pivaře a to po minimálně 20-ti leté úspěšné kariéře.

Naším cílem se tak stal Národní park Tanjung Puting na jihu Bornea, konkrétně asi 70km úsek řeky Sekonyer, který jsme mohli během pěti dnů prozkoumat a při té příležitosti navštívit i camp Leakey – významnou záchránnou stanici orangutanů. Nejlepším a v pravdě jediným způsobem jak se do NP Tanjung Puting dostat je právě po vodě a proto je potřeba si pronajmout loď – tzv. klotok a teprve pak můžete vesele vyrazit. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem začátkem května našel na internetu na jednom cestovatelském webu jakési telefonní číslo na nějakého člověka, který byl označen autorem informace za nejlepšího kapitána a průvodce na Borneu – líná huba, holé neštěstí, tak jsem vzal číslo a vytočil jej – na druhém konci světa se ozval lámanou angličtinou jakýsi Sukma – náš budoucí průvodce…

Se Sukmou jsem se tak poprvé viděl až na letišti v Pangkalan Bunu a hned jsme si padli do oka. Tento chlapík, který nikdy neopustil Borneo a před 10 lety ještě válčil v džungli Bornea, byl největší výhra celé výpravy. Smekám pomyslný klobouk a klaním se jeho znalostem a zkušenostem i organizačním schopnostem a citu pro okamžik, které na nás během těch pěti dnů vybalil. Jako příklad mohu uvést drobnou příhodu, kdy jsme se vrátili z džungle na loď, naprosto uvaření, propocení a utahaní po půl dni focení a on vytáhl odněkud studené navoněné hadříky a vychlazenou kolu – počítal s tím dopředu…. něco tak příjemného a osvěžujícího se dá těžko popsat, to se musí zažít! Se Sukmou s námi jel ještě jeho kamarád – kuchař a kapitán Suma spolu s Meri, která se starala o nádobí a všechno ostatní na lodi. Vzpomínáme tak na nekonečné množství ovoce, krevet, vynikající zeleninu a všechny další dobroty, kterými nás Suma a Meri zásobovali po celou cestu. Díky!!

Těší mě i fakt, že jsme mohli tímto způsobem podpořit přímo místní lidi, kteří vlastní loďky a dělají veškerou práci, namísto obchodníků, kteří loď pouze zprostředkují, ale místním pak dají jenom drobky a většinu zisku si naopak nechají. Díky celé posádce klotoku tak zůstane výprava na Borneo jedním ze zlatých hřebů našich cestovatelských zážitků a já doufám, že se se Sukmou zase brzy uvidím…

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Matka s mládětem - orangutani mají cca 98% DNA shodnou s lidskou DNA… chování však mají mnohdy stejné…

Oči džungle…

Polibek…

Orangutaní samice má sílu 3 mužů…

Relax…

Tarzan…

Neprostupná džungle – pozorné oko objeví na fotce orangutana… 

Setkání v džungli… dvou opic…

Veverka prévostova…

 Místní rybář…

Logistika na řece…

Klotok, naše necky…

V džungli

Titanic - bornejská verze…

Ledňáček gurial - je pouze jedním z několika zástupců ptačí říše…

Kahau nosatý – pár

Kahau nosatý – vždy připraven…

Nejčastěji je vidět kahau, jak baští šťavnaté lístky…

Vůdčí samec – big nose - čím větší nos, tím vyšší postavení ve skupině…

Letec – této fotky si vážím – není snadné zachytit Kahaua letícího ve  větvích v tmavé džungli…

Spektakulární západ slunce na řece Sekonyer – centrální Kalimantan (Borneo), Indonésie

Až si zase jednou budete stěžovat, že to máte v práci těžké, vzpomeňte si na horníky z kráteru Ijen, ti to mají opravdu těžké a nejenom obrazně. Jejich práce je totiž vskutku pekelnou a nepředstavitelnou dřinou, která nemá na naší planetě mnoho obdob, někteří dokonce tvrdí, že se jedná o nejtěžší práci na světě a z pohledu Evropana se to tak skutečně jeví. Výkony, které předvádějí zdejší horníci, jsou tak hodny velkého respektu a obdivu…

V 1:30h ráno mě probudil budík, na dnešek jsem se opravdu těšil a vůbec mi nevadí, že se opět nevyspím, na to už jsem si v Indonésii dobře zvyknul. Vydáváme se totiž na cestu ke kráteru Ijen ležícím ve výšce 2386 m n. m a nacházejícím se na východě Jávy v Indonésii. Toto místo je známo jako jedno z posledních míst na Zemi, kde se těží síra ručně přímo z žhavého  kráteru. Kolem 2:30h jsme dorazili na místo, odkud začneme náš výstup do prudkého kopce a tím prudký myslím skutečně velmi velmi prudký kopec. Čísla jsou prostá, čeká nás cca 650 výškových metrů na 3 kilometrech, to máme průměrné stoupání cca 21,5%. Výstup nám bude trvat cca hodinu a půl až dvě. Pro představu náročnosti, pro ty co lezli někdy na Milešovku tak vědí, že se na ni vyškrábete po prudkém kopci z Černčic za cca 45 minut a nahoře toho máte celkem dost, tak si představte, že na Ijen jsou to cca dvě Milešovky nad sebou.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem si s sebou vzal i fotografický batoh se stativem – váha cca 12kg, když už, tak už. Optimisticky jsme se pustili za svitu měsíce do výstupu. Ze začátku se šlo celkem pohodlně, ale zhruba po kilometru se cesta prudce zvedla a tady už jsem pocítil naplno váhu svého batohu. To jsem ještě nevěděl, že o pár kilometrů výše jsou daleko větší borci, kteří nesou na svých zádech až osminásobné množství toho, co mám já. S odstupem času se musím sám sobě smát, když si vzpomenu, jak jsem tam funěl a řinul se ze mě pot, i když bylo venku cca 10-15°C a já vážně přemýšlel, zdali to celé bude stát za to – ano stojí to za to a klidně bych tam šel znova, to co spatříte v Kawah Ijen je totiž naprosto unikátní a nepředstavitelné.

Něco před půl pátou ranní jsme se konečně vyškrábali nahoru, ještě za tmy jsme spatřili v dálce modré světlo, to pochází od síry a je známo jako „blue fire“. Jeho svit připomíná okamžik, kdy si škrtnete zápalkou. Nahoře byla docela zima a začal foukat silný vítr, kompletně promočení z výstupu jsme na sebe naházeli všechno, co jsme měli, na řadu tak přišli termotrika, mikiny, vesta, čepice i rukavice. Sešli jsme trochu níže do nitra kráteru a schovali se do závětří, odkud jsme pozorovali cvrkot, který se odehrával dole. Teprve po východu slunce však ukáže Ijen svoji děsivou krásu, pokud tedy neslezete do nitra kráteru k horníkům, což sice není oficiálně dovoleno, ale horníci vás rádi vezmou dolů… Ne vždy je však možné dostat se dolů, občas vítr zavane sirný kouř přímo na vás a v tu chvíli máte pocit, že se udusíte. Netrénované tělo pak lehce podlehne, přijde závrať a pád do hlubiny. Bohužel toto se stalo osudným jednomu francouzskému turistovi, ale už je to pár let nazpět.

Od začátku výstupu jsme cítili jemný sirný pach – z rozpraskaného kráteru se totiž permanentně valí oblaka nebezpečného a jedovatého sirného kouře, který prostupuje celým údolím. V kráteru se též nachází nejkyselejší jezero světa, jeho tyrkysová barva se vám zaryje do očí v prvním okamžiku, kdy jej spatříte. Puklá země je pokrytá všudypřítomnou sírou, jako by někdo posypal povrch žlutým cukrem a celá scéna pak působí dojmem, jako by nějaká obrovská bytost zaryla svoje gigantické drápy do hory a utrhla špičku. Úžasné, nádherné a dechberoucí panorama na jedné straně a děsivá dřina na straně druhé.

Důvodem je žlutá síra. Horníci z Ijenu se kvůli ní den po dni vrhají do nitra kráteru, kde železnými tyčemi dolují právě vzniklou síru, kterou následně naloží do bambusových košů a poté se vydají na svoji epickou cestu do údolí. Každodenně tak balancují na hranici života a smrti. Jejich břemena váží až 100kg, běžná váha se pohybuje okolo 60-80kg nákladu. Nejdříve musejí překonat nekonečná oblaka jedovaté síry, chráníc se pouze tričkem přetaženým přes obličej – ti nejblíže ke zdroji kouře mají jednoduché respirátory, poté se vyškrábat cca 1km na okraj kráteru a následně ujít něco přes 3 kilometry do místa, kde svůj náklad odevzdají a dostanou zaplaceno. Když se bavíme o mzdě, tak horníci si vydělají za svojí dřinu naprosto směšnou částku cca 1 Kč za 1kg přinesené síry. Mnozí absolvují tuto cestu dvakrát za den, což pro ně znamená cca 16km v náročném terénu s celkovým převýšením cca 2600 výškových metrů, z toho 8km s nákladem těžším než je průměrná váha dospělého člověka. Takto pracují celé 3 týdny každý den, pak si dopřejí den odpočinku a cca 2x do roka mají týden volna. V Kawah Ijen pracuje cca 300 horníků.

Tito lidé (pracují zde pouze muži) jsou v neskutečné kondici, jejich rychlost chůze s 80kg nákladem je rychlejší a svižnější, než byla naše chůze bez nákladu. Překvapivě ještě zvládnou po cestě kouřit a co je ještě více zarážející, jejich zdravotní stav povětšinou absolutně neodpovídá dřině, kterou zde den za dnem absolvují – není problém zde potkat horníky, kterým je přes padesát a pracují zde 35 let. Neuvěřitelné!!! Skláním se a obdivuji tyto muže, mají moji hlubokou úctu a respekt. Zkoušel jsem si potěžkat jeden z košů a podařilo se mi jej jenom lehce nadzvednout a udělat jeden krok, víc to nešlo a to nejsem žádný drobeček a jsem o hlavu vyšší než většina horníků – nechápu jak mohou svůj náklad tahat téměř 4 kilometry v takto náročném terénu a nad to si ještě ochotně povídat s turisty a nechat se u toho fotit. Půjdete-li někdy nahoru, vezměte s sebou do batohu nějaké to jídlo a cigarety navíc – za snímek horníků to určitě stojí a jídlo a cigára zde ocení nejvíc. Taktéž roušky jsou dobrým pomocníkem a muži z Kawah Ijen je s vámi rádi vymění za neopakovatelné setkání a fotografie.

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Okolí Kawah Ijen – sopky jsou všudypřítomné…

Kráter Kawah Ijen - uvnitř kráteru se nachází nejkyselejší jezero na světě, dole je vidět sirný kouř, který se valí z puklé země a místo kde se rodí síra, kterou horníci pak dolují

Puklá země v kráteru Kawah Ijen

Dolování síry

 Horník s nákladem cca 90kg síry

Horník na cestě z kráteru – všimněte si bot, většina horníků má gumovky, ale najdou se mnozí, kteří celou cestu zvládají v takovýchto šlapkách. Dostat se nahoru od místa nakládky až sem zabere horníkům cca hodinu a půl. Tento horník má náklad cca 80kg.

Vítejte v pekle - jedovatý sirný kouř se valí 24h denně na horníky, kteří poté ručně dolují právě „narozenou“ síru.

Mladí horníci na cestě do kráteru - začínající horníci nosí do údolí cca 50-60kg koše, i to je naprosto fenomenální výkon, nad to se ještě dokáží usmívat a být příjemnými společníky. Jejich kariéra horníka začíná, mnozí zde budou pracovat celý život…

Planeta Země? – okolí kráteru a cesta po které jdou horníci do údolí nabízí neskutečné pohledy, občas se sami ptáte, zdali se ještě nacházíte na naší matičce Zemi…

Horník s prázdnými koši – někteří horníci používají metodu dvou košů, oba v místě nakládky naplní a postupně vynášejí jeden po druhém – cestu do kráteru tak absolvují formálně „pouze“ jednou, byť fakticky se jedná o dvě cesty – nejdříve poponesou jeden koš několik stovek metrů a pak se vrátí pro ten druhý – rozhodně se nemusí bát, že by jim ho někdo ukradl…

Kawah Ijen po východu slunce

Síra nad zlato?

Káva – Planina Ijen je taktéž populární kvůli pěstování kávy. Okolí sopek je protknuto množstvím kávových plantáží a místní znalci tvrdí, že se zde pěstuje ta nejlepší káva – arabica i robusta

Mt. Bromo při východu slunce - o něco více na západ od Ijenu se nachází NP Bromo-Tengger-Semeru, zde můžete vidět jednu z nejúchvatnějších krajin na Jávě

Pohled do kráteru Bromo – NP Bromo-Tengger-Semeru, východní Jáva, Indonésie

Mt. Batok - výhled z okraje kráteru Mt. Bromo

„Blue velvet“ – modrý samet před východem slunce v okolí Mt. Bromo

NP Bromo-Tengger-Semeru - zleva kráter Mt. Bromo, v pozadí v mracích Mt. Semeru (nejvyšší hora Jávy 3676 m n.m, vepředu Mt.Batok. Uprostřed je vidět planina a „písečné moře“, které je obvykle zahaleno ranní mlhou.

Jávské sopky jsou majestátné, celý ostrov je jimi protkán a život zde je jimi výrazně poznamenán v dobrém i ve zlém. Nabízí úchvatné pohledy a neopakovatelné zážitky, ale také ukazují, že i v dnešní době se na světě najdou místa, která připomínají hluboký středověk a kde lidé vykonávají neskutečně fyzicky náročnou práci za mizerný peníz.  Muži z Kawah Ijen by o tom mohli vyprávět. Pokud tedy občas slyšíte, že za své chování půjdete do pekla, měli byste se začít bát, protože, pokud peklo vypadá jako práce v Kawah Ijen, je na čase změnit své chování…

Přeji všem hezký den!!

Nejjednodušeji se dostanete z Jávy na Bali, pokud nastoupíte v Ketapangu na trajekt do Gilimanuku. Cesta je krátká a i s nutnými prodlevami jste za hodinu na ostrově, dále pak můžete jet místní dopravou. My jsme se nahrnuli k autobusu, který jel jižní stranou ostrova – hledání vhodného spoje nebylo až tak složité, neboť je zde pouze jedna hlavní silnice. V narvaném místňáckém autobuse, připomínajícím svým vzezřením spíše pojízdnou rakev, to celkem žilo, neboť jsme pro celé osazenstvo byli příjemným zpestřením jejich cesty. O co byl však stav autobusu horší, o to více odvážnější byl jeho řidič, který se řítil jako šílenec a nedával všudypřítomným mopedistům šanci na chybu a za neustálého troubení míjel každého chudáku na prskoletu v blízkosti ne větší, než pár centimetrů. Naštěstí jsou místní řidiči a chodci vycvičení a tak se nic nestalo, ale v očích „dobrého“ Evropana se onen řidič jevil jako nesvéprávný blázen, který omylem řídil autobus.

 Všichni v autobuse měli jasný cíl své cesty, my jsme zatím věděli akorát to, že chceme někam k moři. Během jízdy padlo rozhodnutí, že tím místem bude Pulukan. Jazykem Bahasa nevládneme, byť jsme si několik základních výrazů osvojili a tak jsme jazykovou bariéru vyřešili tím, že jsme si našli  ve slovníčku v průvodci výrazy, kterými jsme dali dohromady požadavek „zastavte v Pulukanu u cedule CBS“, žena to pak napsala na papírek a poslala přes cestující k šílenému řidičovi a doufala, že to zafunguje – projít uličkou nebylo možné, protože balijské autobusy prázdné nejezdí… Zafungovalo to! Řidič sice zastavil asi 2km za požadovaným místem, ale i tak to byl úspěch – celý autobus nám pak pomáhal vystoupit a vytáhnout batohy – terima kasih! (děkujeme) milí spolucestující! Zbylé dva kilometry jsme urazili na ojeku (motorkář s mopedem, který převáží lidi na zadním sedadle za peníze) – ojekem se stal jeden chlapík z ostrahy banky, vedle které nám zastavil autobus, a jeho známý – prostě jsme se chlapíka zeptali a do pěti minut před námi stály dvě motorky i s řidičem… řešit podobné situace v Indonésii byla zábava….

 Před náma se otevřel nádherný pohled na Indický oceán s černou úplně prázdnou asi 2km pláží a malým dvoupatrovým domkem s rýžovým políčkem – fotky nečekejte, užívali jsme si to tam a zpětně musím říct, že to bylo to nejhezčí místo, ze všech pláží, které jsme mohli vidět a nejenom kvůli tomu, že nás pokoj s klimatizací, báječnou snídaní a terasou s výhledem na oceán stál v přepočtu pouhých Kč 400,- na noc, ale hlavně proto, že jsme na pláži byli úplně sami, voda byla křišťálová a vlny báječné – přiznám se, nechtělo se nám odtud, ale zase na druhou stranu nás lákalo vidět i jiné Bali – tradiční, všední, nepřipravené pro oči turistů. Tak se pojďte podívat na pár všedně nevšedních pohledů z tohoto příjemného ostrova…

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Centrální Bali - hory, neustále zamlžná krajina a skutečné tradiční Bali najdete v centrálních horách, nechybí všudypřítomná rýžová políčka

Rýžové terasy – nejsou tak impozantní jako na Jávě, ale mají své kouzlo

Obdělávání (kypření) rýžového pole – je to nevděčná práce, chodit hodiny a hodiny v bahně na žhnoucím slunci…

Rýžová pole, palmy a hory - takto si budu pamatovat jižní a centrální část Bali…

 V rýžovém poli

Obětiny - Bali je především hinduistické a tím se hodně liší od sousední islámské Jávy, byť lidé jsou příjemní na obou  ostrovech. Takové obětiny najdete na Bali téměř všude, nejčastěji před dveřmi domu, pak v autech řidičů, ale i na motorkách, v obchodech, prostě tam, kde lidé v dobré víře uctívají své bohy a úlitbou je žádají o přízeň. Rád bych ještě doplnil, že jsme ten „hrozný“ islám na Jávě přežili bez újmy a vzpomínat budeme na pestré šátky na hlavách jávských žen a dívek a na občas praktikujícího věčně vysmátého Golana, velmi ochotného a pracovitého Sukmu, který před lety válčil se zbraní v džunglích Bornea a vlastně vůbec nemáme pocit, že by byl islám jako celek nějaké zvěrstvo – je to prostě a jenom o lidech, kteří dělají konkrétní činy a jenom za tyto činy ať jsou pak souzeni společností…

 Balijská architektura – Monkey forest, Ubud

Hinduistické sochařství – podobné sochy najdete u každého typického balijského domu, ale i kdekoliv jinde – tato sedí u vstupu do Monkey forest v Ubudu

Ještě jedno rýžové pole – všimněte si efektně zavěšených trenýrek, jižní Bali

Makakové (matka s mládětem) – na fotografii vypadají nevinně, ale jsou pěkné potvory, rozkousaly mi obal od stativu a ještě mě chtěly obrat o pas a peníze – to jsem si však nenechal líbit a i když cenily zuby a syčely tak jsem svojí tašku ubránil, pravda musel jsem použít pár kamenů, ale nikdo nebyl zraněn…

Ranní paprsky v Monkey forest – Ubud je, kromě bohatého kulturního dějí, které nabízí svým návštěvníkům, znám také právě tímto lesíkem, ve které žije početná tlupa makaků. Kromě makaků mě po ránu zaujala hra stínů a paprsků

 Mládě makaka

Rybářská loďka při východu slunce – Sanur

Rybář

Altánky

Rybář

Poslední zhasne…

Hvězdice pod vodou - žena objevila nádhernou obrovskou hvězdici v moři asi 200m od břehu. V životě jsem větší hvězdici neviděl – tato byla o něco větší než otevřená dospělá ruka velkého muže – voda v Sanuru je opravdu křišťálově čistá

Altánek při východu slunce – přiznám se bez mučení, tyto altánky mě naprosto uhranuly. Každé ráno jsem vstával v půl šesté a šel pozorovat východ slunce a dění na pláži – rybáři, loďky, lidé se psi, atp. – po 3 dny jsem každé ráno čekal na stejném místě na okamžik, kdy vyjde slunce, ale to se vždycky schovalo za mraky a opar a neukázalo se. Až poslední den se objevilo, jako by se chtělo se mnou rozloučit – trpělivost se vyplatila!

Siluety při východu slunce – spolu s ostatními lidmi jsme se na několik minut zastavili a tiše pozorovali ranní představení slunce – nechci působit pateticky, ale to jsou přesně ty okamžiky, na které si vzpomenu v zimě, až mi bude chybět slunce. Tak že díky Bali, bylo jsi příjemným hostitelem…

Přeji všem hezký den!