Pocházím z česko-slovenské rodiny, tak že mám přirozený vztah ke Slovensku a i to bude nejspíš důvod toho, proč se mi tam tolik líbí. Využil jsem proto pracovní cestu do Tater a prodloužil si ji o dva dny možností pobýt právě na Spiši. Jako základnu jsem si zvolil Levoču, odkud jsem podnikal výlety do různých částí Spiše. Už když jsem otevřel okno v hotelu s krásným výhledem na Mariánskou horu, věděl jsem, že se Spiší budeme přátelé.

Jako byste se ocitli v jiné zemi, tak může působit příjezd na Spiš poté, co projedete kolem mohutného Váhu a majestátního masivu Tater. Spiš na mě od začátku zapůsobila neuvěřitelně klidným dojmem, jako by se ta část země chtěla řídit svým vlastním tempem, nehledíc na uspěchaný svět okolo. Pakliže Spiš navštívíte, můžete se těšit na velmi pestrou krajinu, malebné kopce, nesčetná široká i malá údolí, bohatou historii a přírodu nadosah ruky. Během svého života jsem měl již možnost poznat nesčetná zákoutí naší krásné modré planety, ale jak se říká v jednom filmu: Alpy tě ohromí Karle, ale tohle, tohle tě dojme…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Epický západ slunce nad Spiší

Sivá Brada

Mládě lysky černé

Spišský hrad

Klasy v zapadajícím slunci

Pěnice hnědokřídlá

Spišská Kapitula

Když na vás házejí smajlíky i zelené odlesky…

Ťuhýk obecný - poté, co ubránil svou louku před nenechavým strnadem, se mohl tenhle ťuhýk konečně posadit na bodlák a shlížet spokojeně na své travnaté a křovinaté panství…

Šalvěj luční

Strnad obecný

Klasy II

Pohoda na Spiši…

Spišský hrad a Spišská Kapitula

Tak takhle jsem viděl během těch cca 48 hodin Spiš, určitě se sem ještě vrátím…

Přeji všem hezký den!

Po 24 hodinové cestě přes Londýn, Buenos Aires jsem konečně přistál na malém letiště v Ushuaie. Pamatuji si ten první okamžik, kdy se mi na přistávací ploše opřelo do tváře pozdně odpolední slunce, které se chystalo ulehnout za vrcholky blízkých And. Ještě chvilku mě pak pomazlilo nádhernými barvami, jako by šeptalo – tady se ti bude líbit.

Když jsem však přišel do příletové haly k jedinému pásu a čekal až do doby, než odešel poslední cestující se svým zavazadlem, načež vypnuli i onen pás, který již drahnou dobu jezdil dokolečka prázdný, uvědomil jsem si, že po asi 20 výpravách do všemožných koutů Země „konečně“ zažiji onen moment, kdy vám ztratí zavazadlo – na přímém letu z Buenos Aires do Ushuaii! Hned v prvních minutách jsem tak začal brát základní lekce argentinské španělštiny – lekce číslo jedna: řešení problémů. Naprosto zásadní a klíčové pro řešení všech problémů je slovíčko „mañana“ v překladu zítra nebo ráno… tak že, ztracený kufr – mañana, nefungující sprcha – mañana, atd… No co, fotobatoh jsem měl u sebe a to bylo nejdůležitější a ponožky sundám až na balkóně…

V Ushuaie mají poměrně rozvinutou kynologii, místo kohoutů tu budí lidi štěkot asi miliónu psů… a když si k tomu zvykaté na posun času zpět, tak se stane, že se vzbudíte ve 3 ráno a tak dlouho koukáte z okna ven, až se vám naskytne pohled na nádherný východ slunce nad Beagle Channel, který je spojnicí mezi Tichým a Atlanským oceánem. Beagle channel byl také místo, které jsem chtěl v Ohňové zemi prozkoumat nejvíce. Hned druhý den ráno jsem zašel do přístavu okouknout, jaké možnosti se objeví. Do cesty mi tak padl Carlos, milý chlapík, který má toto místo rád a který byl ochotný se mnou ráno vstávat a jezdit ve svém člunu na výpravy za bohatou faunou, která zde daleko na jihu žije…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Boží oko a maják - Beagle channel, Ohňová země, Argentina/Chile

Konec světa - Ushuaia se pyšní titulem nejjižnějšího města naší planety. Obyvatelé jsou na tento fakt velmi hrdí

Lachtan hřivnatý - nejviditelnější obyvatel Beagel channel

Kormorán skalní - guano neboli ptačí trus mořských ptáků je všudypřítomné, skály v kanálu tak jsou doslova pos…

Racek magellanský

El condor pasa? - kdepak, to se jenom kormorán císařský prolétl nad lachtaním ostrovem a dotvořil obraz Patagonie v Ohňové zemi. Beagle channel, v pozadí jsou Andy, Ushuaia je jediným městem v Argentině, které leží za Andami

Husice patagonská (pár) - poznáte, který z nich je samec a která samice?

Lamy guanako – plaché a neuvěřitelně lehkonohé lamy, které se při běhu téměř vznáší…

Čejka jižní

Podzim v Ohňové zemi – z Ushuai směrem na Rio Grande projedete krásným údolím s Andami v zádech

Chaluha chilská – obávaný predátor

Vrabec – pro ty z vás, kteří zapomněli, jak vypadají vrabci, tak tady je jeden z Ushuaii. V Praze totiž častěji zahlédnete amerického prezidenta než vrabce…

Patagonie

Lachtan hřivnatý - blízké skály jsou obsypány lachtany, kteří se vyhřívají na sluníčku

Vrak lodi Desdemona - trup lodi se nachází na pláži u mysu San Pablo na souřadnicích 54°17′51.34″S 66°41′58.82″W. Během odlivu je loď dostupná suchou nohou…

 Lama Guanako

Husice patagonská (samice) - kdo tipoval, že bílá je samice?

Adiós Ushuaia!  – za pár hodin vyplouváme k ostrovu Jižní Georgie, který leží cca 1500km východně od pobřeží Jižní Ameriky. K ostrovu bychom měli dorazit za cca 4-5 dnů, z Drakeova průlivu se k nám blíží bouře o rychlosti větru 50 uzlů, tak že to bude asi trochu házet…

 Přeji všem hezký den!

Druhá polovina března není v ČR zrovna dvakrát příjemný čas a letos to platilo dvojnásob, za to v Ohňové zemi na jihu Argentiny je to čas, který mají místní rádi. Podzimní slunce zabarvuje krajinu do všemožných barev, počasí je relativně stálé, dny dostatečně dlouhé a holky pořád nosí krátké sukně.

Dneska je však našim cílem Desdemona. Carlos mi o ní nadšeně vyprávěl hned první den, co jsme se potkali a ačkoliv jsem původně nechtěl jet, nakonec jsem byl rád, že mě přemluvil, navíc s sebou přivezl i svoji kamarádku z Belgie, tak že budeme mít příjemnou společnost. Emma a Carlos se poznali v Norsku, kde oba přes léto dělali horské průvodce, Emma pracuje v Antwerpách v přístavu, opravuje a natírá lodě a do Ushuaii přijela už po druhé, tentokrát na měsíc, trochu si oddychnout a podívat se po horách. Carlos provozuje v přístavu v Ushuaie malou kancelář, kde nabízí své loďky k jízdám po Beagle Channel a blízkém okolí. V červnu se opět chystá do Norska na letní sezónu a pak zpět do Ushuaii, jeho snem je pořídit si svojí farmu a farmařit v místech kam se dnes vydáme. A co že to ta Desdemona vlastně je a jaký příběh skrývá? Posaďte se a poslouchejte pozorně…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Maňana – východ slunce nad Beagle Channel, Ushuaia, Argentina

Podzim v Ohňové Zemi – z Ushuai směrem na Rio Grande projedete krásným údolím s Andami v zádech

Kachyně patagonská - hodinová zastávka u Lago Fagnano na pozdní snídani a krátké „wildlife fotografování“

Atlantské pobřeží – zhruba v půli cesty na Rio Grande odbočíte doprava na širokou prašnou cestu, která vás provede nádherným územím, kterému vládnou lamy guanako a kde leží několik rozsáhlých farem. Mimochodem měl se tu původně natáčet Pán prstenů, ale nakonec si tvůrci vybrali Nový Zéland

Lamy Guanako – plaché a neuvěřitelně lehkonohé lamy, které se při běhu téměř vznáší…

Desdemona – jak to začalo - Jako by snad jméno Desdemona přinášelo smůlu nejenom lidem, ale i lodím… tato loď byla pojmenována Desdemona a šťastný konec, stejně jako její lidský jmenovec, neměla. Postavena byla v hamburských loděnicích H.C. Stülken & Sohn’s v roce 1952. V roce 1962 byla loď prodána lodní společnosti Cormoran Sea Lines do Jižní Ameriky.

Desdemona – šťastné mládí - plavila se bez závažnějších problémů bezmála 31 let. Během své služby převážela všechny druhy nákladu, nejčastěji na trase od pobřeží Campana v provincii Buenos Aires až do Ohňové země na jihu Argentiny. Na své plavbě pravidelně zastavovala v přístavech Comodoro Rivadavia a Rio Gallegos.

Desdemona – první varování - 9. července 1983 zažila loď nepříjemný okamžik, když najela na mělčinu v Mar de Ajo v provincii Buenos Aires. Z tohoto problému se loď a posádka nakonec dokázala dostat vlastními silami

Desdemona – poslední plavba – V roce 1985, pod vedením německého kapitána G. Prillwitze, opouští loď přístav Comodoro Rivadavia v provincii Chubut s nákladem 20.000 pytlů cementu a poruchou v motoru, která nebyla úspěšně odstraněna

Desdemona – osudný den - 9. září 1985 je trup lodi poškozen při najetí na písčinu u mysu San Pablo v blízkosti malé delty, kterou formuje ústí řek Ladrillera a San Pablo

Desdemona – finále – později vypukne na lodi požár, plavidlo je opuštěno a ponecháno svému osudu…

Desdemona – epitaf - trup lodi se nachází na pláži u mysu San Pablo na souřadnicích 54°17′51.34″S 66°41′58.82″W. Během odlivu je loď dostupná suchou nohou…

Guanako – cestou nazpět nás opět míjely lamy Guanako

Západ slunce v Andách – den se s námi rozloučil dalším krásným západem sluncem…

Přeji všem hezký den!

Oceněné fotografie:

Název výstavy: 130. výročí narození Františka Drtikola* – společná výstava fotografů – 5 fotografií

Vernisáž: 31.1.2013 v 17:00h

Termín výstavy: 1.2. – 3.3. 2013, galerie je otevřena 6 dní v týdnu od úterý do neděle v čase od 9-17h

Místo: Galerie Františka Drtikola Příbram, objekt „Na Zámečku“, Tyršova 106, Příbram, mapa

 * Tisky jsou již hotovy, rozměry 40x60cm na 2mm desce zasazené v rámu, nasvětlené. V průběhu výstavy máte možnost hlasovat pro vámi zvolenou fotografii. Autorovi fotografie s největším počtem hlasů uspořádá Galerie FD samostatnou autorskou výstavu.

Celkem hlasovalo 139 čtenářů, kteří odevzdali 351 hlasů. Z těchto hlasů vzešli tito vítězové:

1. místo - Orel a Měsíc - stáhnout jako wallpaper

  3. místo - Zamlžené ráno - stáhnout jako wallpaper

 Tabulka s celkovými výsledky

Halóó, je tady někdo? Zdá se, že konec světa se včera nekonal, a to jsem tedy opravdu rád. Vítám proto všechny „přeživší“ v další epoše společného života na naší krásné planetě. A že je Země skutečně krásným místem pro život, jsem se i letos opětovně přesvědčil a jako důkaz zde předkládám fotografie, které vznikly během tohoto roku v různých částech světa. Vyberte si svého favorita!

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

1. Tuleň kuželozubý - ostrov Düne, Severní moře

2. Červenka obecná – Hostivařský park, Praha, ČR

3. Jespák písečný – ostrov Düne, Severní moře

4. Samice orangutana - Borneo, Indonésie

6. Veverka prévostova – Borneo, Indonésie

7. Borobudur svítání – Jáva, Indonésie

8. Borobudur stúpy – Jáva, Indonésie

9. Rýžová pole Selogryio - Jáva, Indonésie

10. Kráter Bromo – NP Bromo-Tengger-Semeru, Jáva, Indonésie

11. Horník z Ijenu - Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

12. Dva horníci z Ijenu – Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

14. Makak s mládětem - Bali, Indonésie

15. Altánek - Bali, Indonésie

16. NP Bromo-Tengger-Semeru – Jáva, Indonésie

17. Kawah Ijen - Jáva, Indonésie

18. Ny London – Špicberky

19. Woodfjorden - Špicberky

20. Alkoun obecný - Špicberky

21. Phippsoya – Seven islands, Špicberky

22. Medvědice s medvídětem – Špicberky

23. Raudfjord - Špicberky

24. Mrož lední - Špicberky

25. Mladě tuleně vousatého - Špicberky

26. Alkoun tlustozobý - Špicberky

27. Moudivláček lužní – Neziderské jezero, Rakousko

28. Orel a Měsíc – Neziderské jezero, Rakousko

29. Zamlžené ráno – Přírodní rezervace V Pískovně, Praha Dolní Počernice, ČR

30. „Provinilec“ (sýkora modřinka) – rybník Slatina, Praha Dubeč, ČR

31. Puklé nebe – Praha Petrovice, ČR

32. Zasněžené listy – Praha Petrovice, ČR

33. Užovka obojková - Třeboňsko, ČR

34. Bukový list na mechu – Bavorský les, Německo

35. Divoké prase – Bavorský les, Německo

HLASOVÁNÍ SKONČILO!

 Tři vítězné snímky jsou nyní volně k dispozici ke stažení ve vyšším rozlišení jako wallpaper na plochu počítače, smartphonu nebo tabletu.


STAHUJTE ZDE

Rád bych také na tomto místě poděkoval všem svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Moc si vážím vašeho zájmu, který celoročně projevujete návštěvou těchto stránek.  Věřím, že vám budu moci i nadále nabízet zajímavé články a fotografie a třeba se spolu někdy setkáme při nějakém fotografování, či jiné příležitosti. Díky vám, že jste milí čtenáři, bez vás by to psaní a focení nemělo smysl!

                                                                            Petr Čunderlík         

Obzvláště v říjnu mě tak těžko zastihnete doma, neboť toto období je pro mě zlatým hřebem probíhajícího roku. Je to bál, na který se příroda celý rok připravuje, stromy si vybírají sváteční róbu a závoj z mlhy nabízí nesměle své rámě. Mám rád tento roční čas, kdy i zdánlivě všední pohledy nabízí nevšední kulinářský zážitek v podobě všemožných barevných kombinací, detailů a odrazů a vůbec celkové atmosféry, ne nepodobné okamžiku, kdy dostanete své první pastelky a začnete objevovat kreativní svět barev.

No a jaký byl ten letošní podzim? Barevný, mlhavý a zasněžený, ostatně podívejte se sami…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

 Praha Stromovka

Východ slunce - rybník Pískovna

V kukuřičném poli

Ostrůvek

Tíhou nesmírnou, k hladině se skláním…

Samotář (bukový list na mechu)

Výlov Spolského rybníka, Třeboňsko

Podzimní smíšený les

Potůček ránem viděný…

Srna v listí ztracená

Multibarevný podzim – Praha Stromovka

Zamlžené ráno – Přírodní rezervace V Pískovně, Praha Dolní Počernice

Služebný rybník, Třeboňsko

Puklé nebe

Nečekaná nadílka – Praha Petrovice, 27. října 2012

a jako bonus přikládám fotografii, která dokládá, že i zlatí retrívři pochází z vlka…

„Nebezpečný“ retrívr

Přeji všem hezký den!

Další slova jsou zbytečná, přijměte proto pozvání na procházku po magických Špicberkách…

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

^{Ny-Ålesund, Kongsfjord - Sarah Mayer na cestě k mateřské lodi projíždí fjordem ve svém zodiaku}

^{Mateřská loď M/V Plancius – Ny-Ålesund, Kongsfjord}

 ^{Opuštěná lokomotiva v Ny-Ålesund - nejseverněji trvale osídlené místo na světě, kdysi se zde těžilo uhlí, ale tyto doby jsou naštěstí pryč. Nyní slouží Ny-Ålesund jako základna vědců a místo odkud vyráží mnohé polární výpravy, včetně té Nobila a Amundsena.}

^{Ny London, Blomstrandhalvøya - několik námořních mil od Ny-Ålesundu napříč Kongsfjordem se nachází místo zvané Ny London. Zde můžete vidět ruiny toho, co zbylo z těžebního snu excentrického Angličana Ernesta Mansfielda, který byl na sever zlákán vidinou zlata. V průběhu času místo osiřelo, avšak fantastický výhled zůstává dál…}

Okolí Ny London, Blomstrandhalvøya

Okolí Ny London, Blomstrandhalvøya

Ledová tříšť v Krossfjordu

^{„Noční projížďka“ Krossfjordem – polární den je v plné síle a slunce ani náznakem nezapadá…}

14th July Glacier - ledovec nezískal svoje jméno podle data objevení, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale podle data dobytí Bastily, neboť objeviteli byli Francouzi…

14th July Glacier - v Krossfjordu se nachází i další ledovce, největším z nich je Lilliehöökbreen. Tento ledovec ztratil za poslední století cca 40% ze svojí mocnosti s tím, že tempo úbytku se v posledních letech zrychluje. Dokazují to snímky z roku 1906 a 2006 – oba byly pořízeny monackým knížetem Albertem, v prvém případě se jednalo o knížete Alberta I a v druhém případě o jeho vnuka knížete Alberta II

^{Monaco glacier, Woodfjorden – ledovec Monaco}

^{Monaco glacier, Woodfjorden – ledovec Monaco}

Krajina v okolí Woodfjordu

Sorgfjord

Polárníci v zodiacích - Jeremy Sutton a Pete Gwatkin se svými skupinami míří k ostrůvkům Andøyane, Woodfjorden.

Švédská polární stanice Kinnvika – Murchison fjord

^{Lomikámen vstřícnolistý - Saxifraga oppositifolia – jedna z mála květin letní tundry, léto na severu je hektické a tyto květy pokryjí zemi během 14 dnů a probarví pohled na severskou tundru. Murchison fjord}

Phippsøya (Seven Islands) - poslední pevninná výspa Špicberků, výše na sever už je jenom ledový příkrov. Pláž vlevo nahoře jsme v rámci programu udržování čistoty na Špicberkách vyčistili od naplavenin (láhve, plasty, atp. které přineslo moře z Grónska, Ameriky, ale i z lodí, které někdy proplouvaly místními vodami). Člověk by nevěřil, kolik nepořádku od lidí můžete najít v takto odloučených končinách…

^{Phippsøya (Seven Islands) - Zajímavostí těchto ostrovů je příběh o tom, že v dobách svého mládí (14 let) se zde plavil admirál Horatio Nelson, tehdy ještě jako běžný člen posádky HMS Carcass a jelikož chtěl zažít nějaké dobrodružství, tak využil mlhy a vypařil se z lodi s tím, že si uloví ledního medvěda. Údajně se dostal do křížku s jedním medvědem, ale selhala mu mušketa, musel tedy podstoupit boj a jedinou zbraní mu byla pažba jeho muškety, medvěda nezabil, ale zachránil se…}

^{Phippsøya (Seven Islands) - v tuto roční dobu (konec června) jsou tyto vzdálené ostrovy zcela nedostupné, neboť okolní moře pokrývá ledový příkrov. Letos však proti všem předpokladům bylo velmi málo ledu a okolní moře tak umožnilo přístup na tyto unikátní ostrovy}

^{81°21´severně - dosáhli jsme ledového příkrovu, více na sever už to po moři lodí nejde, severní pól je od tohoto místa vzdálený cca 960km}

^{Polární potapěči - Kevin Murray ze Skotska a jeho skupina potápěčů se denně potápěla 2-3x, tento ponor se odehrál v Palanderbuktě}

Kusy ledu v moři – Palanderbukta

Kusy ledu v moři – Torellneset

Pozorování alkounů tlustozobých - Pete Gwatkin a jeho skupina se blíží v zodiaku k útesům, kde hnízdí na 50 tisíc alkounů tlustozobých. Zodiaky jsme používali k přesunu z mateřské lodi na pevninu každý den několikrát, případně jsme pozorovali a fotografovali přímo z nich. Bez zodiaků a vysokých gumovek by to na Špicberkách nešlo, neboť každé vylodění bylo do vody…

^{Alkefjelet – útesy i okolní moře bylo naprosto obsypáno alkouny tlustozobými, jedná se o největší kolonii alkounů na Špicberkách. Pro mě osobně to byl jeden z neúchvatnějších pohledů a zážitků ze Špicberků}

 Faksevågen, Lomfjord - fjordy, hory, sníh a mlha = Špicberky

^{Stará velrybářská loďka, Lomfjord - naštěstí, období honů na velryby už skončilo, nekontrolovaný lov vedl až téměř k totálnímu vyhubení velryb ve vodách okolo Špicberků. Dnes tuto krutou éru připomínají pouze staré traperské chaty a zbytky lodí na pobřeží. Původní počty velryb se již nikdy neobnovily, ale přesto je možné velryby v okolí Špicberků spatřit…}

Raudfjord - po „noční“ divoké a větrné jízdě za velrybami při mínus 12°C nás Špicberky přivítali ráno nádherným počasím a bezvětřím v jednom z nejhezčích míst celého soustroví

Plancius kotví v Raudfjordu

^{Raudfjord - čistota a nádherné počasí, takto si budu pamatovat toto místo…}

Raudfjord

^{Raudfjord – nádherné počasí, teplota oproti „noci“ vystoupala o téměř 30°C a tak jsem mohl odložit kompletní zimní vybavení a užít si fotografování v tričku}

^{Prins Karls Forland - poslední den a poslední zastávka na cestě do Longyearbyenu, správního centra Špicberků. Cesta po tomto úchvatném soustroví končí…}

Druhý díl ze Špicberků věnuji výhradně zvířatům, a proto se můžete těšit na fotografie ledních medvědů, mrožů, tuleňů, polárních lišek, sobů a mnoha ptáků, které jsem v Arktidě potkal.

Až si zase jednou budete stěžovat, že to máte v práci těžké, vzpomeňte si na horníky z kráteru Ijen, ti to mají opravdu těžké a nejenom obrazně. Jejich práce je totiž vskutku pekelnou a nepředstavitelnou dřinou, která nemá na naší planetě mnoho obdob, někteří dokonce tvrdí, že se jedná o nejtěžší práci na světě a z pohledu Evropana se to tak skutečně jeví. Výkony, které předvádějí zdejší horníci, jsou tak hodny velkého respektu a obdivu…

V 1:30h ráno mě probudil budík, na dnešek jsem se opravdu těšil a vůbec mi nevadí, že se opět nevyspím, na to už jsem si v Indonésii dobře zvyknul. Vydáváme se totiž na cestu ke kráteru Ijen ležícím ve výšce 2386 m n. m a nacházejícím se na východě Jávy v Indonésii. Toto místo je známo jako jedno z posledních míst na Zemi, kde se těží síra ručně přímo z žhavého  kráteru. Kolem 2:30h jsme dorazili na místo, odkud začneme náš výstup do prudkého kopce a tím prudký myslím skutečně velmi velmi prudký kopec. Čísla jsou prostá, čeká nás cca 650 výškových metrů na 3 kilometrech, to máme průměrné stoupání cca 21,5%. Výstup nám bude trvat cca hodinu a půl až dvě. Pro představu náročnosti, pro ty co lezli někdy na Milešovku tak vědí, že se na ni vyškrábete po prudkém kopci z Černčic za cca 45 minut a nahoře toho máte celkem dost, tak si představte, že na Ijen jsou to cca dvě Milešovky nad sebou.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak jsem si s sebou vzal i fotografický batoh se stativem – váha cca 12kg, když už, tak už. Optimisticky jsme se pustili za svitu měsíce do výstupu. Ze začátku se šlo celkem pohodlně, ale zhruba po kilometru se cesta prudce zvedla a tady už jsem pocítil naplno váhu svého batohu. To jsem ještě nevěděl, že o pár kilometrů výše jsou daleko větší borci, kteří nesou na svých zádech až osminásobné množství toho, co mám já. S odstupem času se musím sám sobě smát, když si vzpomenu, jak jsem tam funěl a řinul se ze mě pot, i když bylo venku cca 10-15°C a já vážně přemýšlel, zdali to celé bude stát za to – ano stojí to za to a klidně bych tam šel znova, to co spatříte v Kawah Ijen je totiž naprosto unikátní a nepředstavitelné.

Něco před půl pátou ranní jsme se konečně vyškrábali nahoru, ještě za tmy jsme spatřili v dálce modré světlo, to pochází od síry a je známo jako „blue fire“. Jeho svit připomíná okamžik, kdy si škrtnete zápalkou. Nahoře byla docela zima a začal foukat silný vítr, kompletně promočení z výstupu jsme na sebe naházeli všechno, co jsme měli, na řadu tak přišli termotrika, mikiny, vesta, čepice i rukavice. Sešli jsme trochu níže do nitra kráteru a schovali se do závětří, odkud jsme pozorovali cvrkot, který se odehrával dole. Teprve po východu slunce však ukáže Ijen svoji děsivou krásu, pokud tedy neslezete do nitra kráteru k horníkům, což sice není oficiálně dovoleno, ale horníci vás rádi vezmou dolů… Ne vždy je však možné dostat se dolů, občas vítr zavane sirný kouř přímo na vás a v tu chvíli máte pocit, že se udusíte. Netrénované tělo pak lehce podlehne, přijde závrať a pád do hlubiny. Bohužel toto se stalo osudným jednomu francouzskému turistovi, ale už je to pár let nazpět.

Od začátku výstupu jsme cítili jemný sirný pach – z rozpraskaného kráteru se totiž permanentně valí oblaka nebezpečného a jedovatého sirného kouře, který prostupuje celým údolím. V kráteru se též nachází nejkyselejší jezero světa, jeho tyrkysová barva se vám zaryje do očí v prvním okamžiku, kdy jej spatříte. Puklá země je pokrytá všudypřítomnou sírou, jako by někdo posypal povrch žlutým cukrem a celá scéna pak působí dojmem, jako by nějaká obrovská bytost zaryla svoje gigantické drápy do hory a utrhla špičku. Úžasné, nádherné a dechberoucí panorama na jedné straně a děsivá dřina na straně druhé.

Důvodem je žlutá síra. Horníci z Ijenu se kvůli ní den po dni vrhají do nitra kráteru, kde železnými tyčemi dolují právě vzniklou síru, kterou následně naloží do bambusových košů a poté se vydají na svoji epickou cestu do údolí. Každodenně tak balancují na hranici života a smrti. Jejich břemena váží až 100kg, běžná váha se pohybuje okolo 60-80kg nákladu. Nejdříve musejí překonat nekonečná oblaka jedovaté síry, chráníc se pouze tričkem přetaženým přes obličej – ti nejblíže ke zdroji kouře mají jednoduché respirátory, poté se vyškrábat cca 1km na okraj kráteru a následně ujít něco přes 3 kilometry do místa, kde svůj náklad odevzdají a dostanou zaplaceno. Když se bavíme o mzdě, tak horníci si vydělají za svojí dřinu naprosto směšnou částku cca 1 Kč za 1kg přinesené síry. Mnozí absolvují tuto cestu dvakrát za den, což pro ně znamená cca 16km v náročném terénu s celkovým převýšením cca 2600 výškových metrů, z toho 8km s nákladem těžším než je průměrná váha dospělého člověka. Takto pracují celé 3 týdny každý den, pak si dopřejí den odpočinku a cca 2x do roka mají týden volna. V Kawah Ijen pracuje cca 300 horníků.

Tito lidé (pracují zde pouze muži) jsou v neskutečné kondici, jejich rychlost chůze s 80kg nákladem je rychlejší a svižnější, než byla naše chůze bez nákladu. Překvapivě ještě zvládnou po cestě kouřit a co je ještě více zarážející, jejich zdravotní stav povětšinou absolutně neodpovídá dřině, kterou zde den za dnem absolvují – není problém zde potkat horníky, kterým je přes padesát a pracují zde 35 let. Neuvěřitelné!!! Skláním se a obdivuji tyto muže, mají moji hlubokou úctu a respekt. Zkoušel jsem si potěžkat jeden z košů a podařilo se mi jej jenom lehce nadzvednout a udělat jeden krok, víc to nešlo a to nejsem žádný drobeček a jsem o hlavu vyšší než většina horníků – nechápu jak mohou svůj náklad tahat téměř 4 kilometry v takto náročném terénu a nad to si ještě ochotně povídat s turisty a nechat se u toho fotit. Půjdete-li někdy nahoru, vezměte s sebou do batohu nějaké to jídlo a cigarety navíc – za snímek horníků to určitě stojí a jídlo a cigára zde ocení nejvíc. Taktéž roušky jsou dobrým pomocníkem a muži z Kawah Ijen je s vámi rádi vymění za neopakovatelné setkání a fotografie.

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Okolí Kawah Ijen – sopky jsou všudypřítomné…

Kráter Kawah Ijen - uvnitř kráteru se nachází nejkyselejší jezero na světě, dole je vidět sirný kouř, který se valí z puklé země a místo kde se rodí síra, kterou horníci pak dolují

Puklá země v kráteru Kawah Ijen

Dolování síry

 Horník s nákladem cca 90kg síry

Horník na cestě z kráteru – všimněte si bot, většina horníků má gumovky, ale najdou se mnozí, kteří celou cestu zvládají v takovýchto šlapkách. Dostat se nahoru od místa nakládky až sem zabere horníkům cca hodinu a půl. Tento horník má náklad cca 80kg.

Vítejte v pekle - jedovatý sirný kouř se valí 24h denně na horníky, kteří poté ručně dolují právě „narozenou“ síru.

Mladí horníci na cestě do kráteru - začínající horníci nosí do údolí cca 50-60kg koše, i to je naprosto fenomenální výkon, nad to se ještě dokáží usmívat a být příjemnými společníky. Jejich kariéra horníka začíná, mnozí zde budou pracovat celý život…

Planeta Země? – okolí kráteru a cesta po které jdou horníci do údolí nabízí neskutečné pohledy, občas se sami ptáte, zdali se ještě nacházíte na naší matičce Zemi…

Horník s prázdnými koši – někteří horníci používají metodu dvou košů, oba v místě nakládky naplní a postupně vynášejí jeden po druhém – cestu do kráteru tak absolvují formálně „pouze“ jednou, byť fakticky se jedná o dvě cesty – nejdříve poponesou jeden koš několik stovek metrů a pak se vrátí pro ten druhý – rozhodně se nemusí bát, že by jim ho někdo ukradl…

Kawah Ijen po východu slunce

Síra nad zlato?

Káva – Planina Ijen je taktéž populární kvůli pěstování kávy. Okolí sopek je protknuto množstvím kávových plantáží a místní znalci tvrdí, že se zde pěstuje ta nejlepší káva – arabica i robusta

Mt. Bromo při východu slunce - o něco více na západ od Ijenu se nachází NP Bromo-Tengger-Semeru, zde můžete vidět jednu z nejúchvatnějších krajin na Jávě

Pohled do kráteru Bromo – NP Bromo-Tengger-Semeru, východní Jáva, Indonésie

Mt. Batok - výhled z okraje kráteru Mt. Bromo

„Blue velvet“ – modrý samet před východem slunce v okolí Mt. Bromo

NP Bromo-Tengger-Semeru - zleva kráter Mt. Bromo, v pozadí v mracích Mt. Semeru (nejvyšší hora Jávy 3676 m n.m, vepředu Mt.Batok. Uprostřed je vidět planina a „písečné moře“, které je obvykle zahaleno ranní mlhou.

Jávské sopky jsou majestátné, celý ostrov je jimi protkán a život zde je jimi výrazně poznamenán v dobrém i ve zlém. Nabízí úchvatné pohledy a neopakovatelné zážitky, ale také ukazují, že i v dnešní době se na světě najdou místa, která připomínají hluboký středověk a kde lidé vykonávají neskutečně fyzicky náročnou práci za mizerný peníz.  Muži z Kawah Ijen by o tom mohli vyprávět. Pokud tedy občas slyšíte, že za své chování půjdete do pekla, měli byste se začít bát, protože, pokud peklo vypadá jako práce v Kawah Ijen, je na čase změnit své chování…

Přeji všem hezký den!!