Pocházím z česko-slovenské rodiny, tak že mám přirozený vztah ke Slovensku a i to bude nejspíš důvod toho, proč se mi tam tolik líbí. Využil jsem proto pracovní cestu do Tater a prodloužil si ji o dva dny možností pobýt právě na Spiši. Jako základnu jsem si zvolil Levoču, odkud jsem podnikal výlety do různých částí Spiše. Už když jsem otevřel okno v hotelu s krásným výhledem na Mariánskou horu, věděl jsem, že se Spiší budeme přátelé.

Jako byste se ocitli v jiné zemi, tak může působit příjezd na Spiš poté, co projedete kolem mohutného Váhu a majestátního masivu Tater. Spiš na mě od začátku zapůsobila neuvěřitelně klidným dojmem, jako by se ta část země chtěla řídit svým vlastním tempem, nehledíc na uspěchaný svět okolo. Pakliže Spiš navštívíte, můžete se těšit na velmi pestrou krajinu, malebné kopce, nesčetná široká i malá údolí, bohatou historii a přírodu nadosah ruky. Během svého života jsem měl již možnost poznat nesčetná zákoutí naší krásné modré planety, ale jak se říká v jednom filmu: Alpy tě ohromí Karle, ale tohle, tohle tě dojme…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Epický západ slunce nad Spiší

Sivá Brada

Mládě lysky černé

Spišský hrad

Klasy v zapadajícím slunci

Pěnice hnědokřídlá

Spišská Kapitula

Když na vás házejí smajlíky i zelené odlesky…

Ťuhýk obecný - poté, co ubránil svou louku před nenechavým strnadem, se mohl tenhle ťuhýk konečně posadit na bodlák a shlížet spokojeně na své travnaté a křovinaté panství…

Šalvěj luční

Strnad obecný

Klasy II

Pohoda na Spiši…

Spišský hrad a Spišská Kapitula

Tak takhle jsem viděl během těch cca 48 hodin Spiš, určitě se sem ještě vrátím…

Přeji všem hezký den!

Když jsem tehdy v září 2011 kolem poledního dorazil na zámek Zbiroh, byl jsem natěšený, ale zároveň jsem vůbec netušil, co dělám, což jak jsem později zjistil, jsem nebyl sám. Jediné co jsem věděl bylo, že na blogu iDNES.cz oznámili, že Ruda Havlík natáčí svůj film a ocenil by nějaké křoví pro pár scén. Byl jsem zvědavý, jak takové natáčení vypadá, ale ještě víc mě zajímal sám Ruda, který byl už v té době v blogosféře pojem a s kterým jsme se znali zatím pouze tak, že jsme o sobě věděli, že existujeme. Já jsem navíc chtěl trochu víc poznat toho blázna, jehož texty jsem hltal jedním dechem a to také v mém rozhodování sehrálo svoji roli. Jeden e-mail a bylo to domluvené.

Vzal jsem s sebou i foťák, protože Ruda čas nemarnil a hned v prvním e-mailu si mě obmotal kolem prstu, načež zazněla jednoduchá prosba, zdali bych něco na place necvaknul, protože bude mít hodně práce a všechno nebude stíhat. Jak jsem si brzy uvědomil, Ruda má, krom miliónu neřestí a nesporného talentu, především dar strhnout lidi okolo sebe, nadchnout je a dostat z nich co potřebuje – v dobrém slova smyslu. No proč ne, aspoň si vyzkouším něco nového, problesklo mi hlavou, byť jsem se vždy urputně bránil focení lidí, protože prostě nerad cpu lidem foťák před obličej a vůbec, s lidma jsou při focení jenom problémy…

Na place byl šrumec, spousty mravenců, kteří pořád něco přenáší sem a tam a všechno pěkně v tempu, žádný flákání. Nad tím vším bděl krom Rudy ještě jakýsi pán zvučného hlasu, který si tedy servítky vůči lidem na place zrovna nebral – nebyl mi sympatický hned od začátku, ale asi byl důležitý, ke své práci jsem ho však nepotřeboval, tak jsem se o něj ani víc nezajímal. Záhy jsem zjistil, že největší koncentrace lidí je v místě, které všichni označovali jako „keťas“ neboli místo s občerstvením, tam jsem se seznámil s většinou štábu, letmo a hned tykačka, ostatně na vykání nebyl, až na výjimky, čas.

Ruda lítal po place jako igelitový pytlík ve větru, bavil se se známými herci, konzultoval věci s kameramanem a dával rozhovory. Do toho mi akorát stačil říct: „To je mazec co? Dej si něco k jídlu, za chvilku točíme. Jo a vyfoť herce i lidi ze štábu!“. Ta chvilka ještě mnoho desítek minut trvala a já nechápal, na co se pořád čeká a co trvá tak dlouho. Pak to najednou přišlo, klapka, akcééé a z dvouhodinové přípravy se vyklubal dvacetivteřinový záběr. Čtyřikrát se to zopakovalo, až pak byli všichni spokojení a šlo se na další záběr.

Natočit stominutový film bude asi docela makačka, napadlo mě při tempu vytváření hrubého natočeného materiálu v řádu několika vteřin za mnoho hodin práce. Pomalu mi začala docházet náročnost celého projektu, který si Ruda vymyslel, tohle opravdu může dělat jenom někdo, kdo buď tak strašně moc věří tomu, co dělá nebo neví, co s prachama… Neumím to popsat, ale bylo mi jasné, že mám co do činění s člověkem, který žije svůj sen, který jenom nesní, ale který dokáže své sny převést do reality a to mě nabíjelo ohromnou energií, protože tlachalů a slibotechen v životě potkáte tolik, že setkání s někým, kdo nemluví jenom do větru, obzvláště v tomto oboru, je vždycky obohacující. Nebylo v tom nic umělého, bylo to přirozené se všemi chybami, které k tomu patří a Ruda si na pánaboha nehrál, nechal si na place poradit, ale popostrkoval přitom svůj příhěh jistě a rázně kupředu.

A tak jsem začal opatrně fotit, ze začátku jsem se pořád omlouval, že otravuju, bylo mi trochu trapné mířit na lidi objektivem, ale časem se z toho stala přirozenost, navíc mě všichni příjemně ignorovali a neměli tendenci se na mě soustředit. Jediného koho jsem opravdu štval, byl zvukař, protože při natáčení to cvakání zrcátka prostě dělá neuvěřitelný bordel!!!!

Nakonec jsem si svoji cestu našel a mohl se soustředit na focení. Najednou mi přišlo přirozené fotit pana Přeučila, Vicu Kerekes, pana Županiče, Pavla Baťka a lidi ze štábu. Umně nasvícené scény a tipy od kameramana Vaška Tlapáka vše ještě vylepšily. Pozdě v noci jsem se rozloučil a ještě nad ránem poté fotky zpracoval a poslal. Byl z toho článek na idnesu a dobrý pocit, ze snad nezkažené práce…

Pak se vše zaseklo a na víc jak rok jsem o tomto filmu neslyšel nic pozitivního. Mrzelo mě to, nejenom kvůli Rudovi, ale také kvůli dobrým pocitům, které jsem z toho na place měl, ale co naděláš, když šlápneš do hovna, tak to holt smrdí… Nevěděl jsem co se děje, ale bylo mi jasné, že má Ruda problémy a že si ten svůj sen bude muset ještě tvrdě vybojovat, jak to však dopadne, nebylo v té době vůbec jisté… S tímhle filmem je to ale jako s Nadalem, všichni ho už po problémech s koleny a vynucené několikaměsíční pauze odepisovali, ale on se vrátil a vítězí. A tak mi někdy v únoru minulého roku volá Ruda, že se bude v létě točit Zejtra napořád a že se mnou počítá do štábu!

Harmonogram ukazoval, že natáčení bude trvat měsíc, celkem 17 napěchovaných natáčecích dní. Soubor, který jsem dostal, vypadal spíš jako plán vzletu raketoplánu, než plán natáčení. Vše rozpitváno do detailů, vše rozfázováno na minuty, prostě dobře připravený projekt natáčení, který se začal pomalu rozjíždět, až to jednoho červencového dne vypuklo.

Na place a z monitoru na mě začaly pomalu probleskovat záběry rodícího se filmu a já si, nečtouc před tím scénář, začal pomalu dávat dohromady dějovou linku Rudova příběhu. Vše do sebe začalo zapadat, záběry z před tří dnů začaly dávat větší smysl ve světle reflektoru, který osvětloval dnešní noční scénu. Souhra scriptu s produkcí a maskérnou, kameramana s gripem a osvětlovači a navrch režiséra a zvukaře s herci byla pro mě dokonalá.

Tedy kameraman by samozřejmě potřeboval větší reflektory a lepší světlo, zvukař větší ticho a asistent režiséra, aby ten fotograf vypadl z placu a nejlépe tam nebyl vůbec, ale jak říkám, pro mě to bylo dokonalé a inspirující.

Během těch několika týdnů jsem zažil úžasný čas vyplněný kreativní prací, která mě strašně bavila. Potkal jsem nesmírně talentované lidi, které zatím neznáte, ale brzy poznáte, stejně tak jsem měl šanci pracovat se známými hvězdami a lidmi, jejichž třpyt a umění je již nezpochybnitelné. Bude to znít jako klišé, ale vlastně to na place práce nebyla, práce byla až doma při zpracovávání fotek, ale na place to byla čistá radost z práce a z možnosti se učit a pozorovat.

Pozoroval jsem lidi, jak tvrdě makali přes den a pozdě do noci, nevyspalí a unavení, občas nevrlí, ale den ode dne lepší a lepší, aby z toho na konci byl sehraný tým lidí, kteří společně dokázali hodně, runerem počínaje a režisérem konče. Pro fotografického solitéra, kterým v přírodě převážně jsem, pro mě tvůrčí týmová činnost při fotografování tohoto filmu byla nóvum, ale musím říct, že jsem zatím nikdy nezažil skupinu lidí, která by tak moc žila pro nějaký cíl a dávala tomu tolik, to se prostě nedá popsat, to se musí zažít…

Netuším, jak film u diváků dopadne, ale něco vím už teď jistě, do filmu dali všichni strašně moc ze sebe a je za ním tolik důvěry a umu mnoha lidí, že už jenom tohle je dobrou pozvánkou do kina, protože jak znějí první slova filmu: „každou noc miliony lidí usínají s tím, že změní svůj život…“ Mě se během těch tří let změnil a tento film v tom hraje jednu z nezanedbatelných rolí…

JAK ŠEL ČAS PŘI NATÁČENÍ FILMU

Petr Kraus je jedním z toho miliónu

Cestuje za prací do Číny, kde zařizuje výrobu zboží pro své zákazníky…

ale přesto se pustí s vidinou zajímavého výdělku do práce

Mezitím si na dálku před návratem domů domluví několik schůzek naslepo a věří, že možná potká někoho, kdo mu změní život…

V Česku zjistí, že zkazil celou zakázku a má jen několik dní na to, aby věci uvedl do pořádku.

Svých schůzek naslepo se ale nevzdává i přesto, že to jeho nejlepší kamarádka Tereza nevidí ráda…

Petr vyráží na cestu napříč republikou, aby objevil nové přátele a přitom zjistil, že se neobejde bez těch, kteří jsou mu nablízku odjakživa…

Na cestu, která mu možná změní život a kde si uvědomí, že před problémy nemůže utíkat věčně, protože ty si jej vždy nakonec najdou.

A protože všechny důležité věci jsou v našich snech, je možné, že se splní i ten Petrův.

Zejtra napořád je film o nás všech. O našich snech, o změnách v životě, které chceme udělat, ale často se jich bojíme.

Film o přátelství a setkáních, která nelze čekat.

Film o svobodě a touze cestovat a přitom vědět, že se máme kam vrátit…

…

občas nám bylo při natáčení pěkné horko…

občas jsme byli v baru…

někdy jsme jen tak seděli…

někdy bylo potřeba vypustit ventil…

jindy nasimulovat déšť v bezmračné noci…

bez kávy to ale nešlo…

protože když káva nebyla, bylo potřeba se probudit jinak…

Deštníková párty…

„Klapka“

Hotovo! Šmitec, padla poslední klapka a hrubý materiál byl dotočen 18.8.2013 ve 4h ráno… jedna část výroby filmu skončila, ale ještě zbývá kupa práce, než bude film hotový…

Jedenáct měsíců po poslední klapce se vše uzavírá, slavnostní příjezd na červený koberec 49th MFF v Karlových Varech je celkem stylový závěr pouti… (foto: Michal Machulda)

Vary Vary Vary

Zejtra napořád: Komedie / Romantický / Road movie Česko / Slovensko, 2014, 98 min Režie: Rudolf Havlík Scénář: Rudolf Havlík Kamera: Václav Tlapák Hudba: Ondřej Konvička Hrají: Pavel Batěk, Vica Kerekes, Filip Blažek, Jiří Lábus, Klára Issová, Jan Přeučil, Michal Kavalčík, Ladislav Županič, Oldřich Vlach, Lenka Vacvalová, Anna Kulovaná, Petr Batěk, Karel Zima, Radek Zima, Matěj Nechvátal, Tomáš Turek a další

V kinech od: 17. července 2014 Falcon najděte si své kino V kinech od: 14. srpna 2014 ITAFilm

Foceno: září 2011, červenec – srpen 2013, červenec 2014

UVIDÍME SE V KINĚ! 

Přeji všem hezký den!

Po 24 hodinové cestě přes Londýn, Buenos Aires jsem konečně přistál na malém letiště v Ushuaie. Pamatuji si ten první okamžik, kdy se mi na přistávací ploše opřelo do tváře pozdně odpolední slunce, které se chystalo ulehnout za vrcholky blízkých And. Ještě chvilku mě pak pomazlilo nádhernými barvami, jako by šeptalo – tady se ti bude líbit.

Když jsem však přišel do příletové haly k jedinému pásu a čekal až do doby, než odešel poslední cestující se svým zavazadlem, načež vypnuli i onen pás, který již drahnou dobu jezdil dokolečka prázdný, uvědomil jsem si, že po asi 20 výpravách do všemožných koutů Země „konečně“ zažiji onen moment, kdy vám ztratí zavazadlo – na přímém letu z Buenos Aires do Ushuaii! Hned v prvních minutách jsem tak začal brát základní lekce argentinské španělštiny – lekce číslo jedna: řešení problémů. Naprosto zásadní a klíčové pro řešení všech problémů je slovíčko „mañana“ v překladu zítra nebo ráno… tak že, ztracený kufr – mañana, nefungující sprcha – mañana, atd… No co, fotobatoh jsem měl u sebe a to bylo nejdůležitější a ponožky sundám až na balkóně…

V Ushuaie mají poměrně rozvinutou kynologii, místo kohoutů tu budí lidi štěkot asi miliónu psů… a když si k tomu zvykaté na posun času zpět, tak se stane, že se vzbudíte ve 3 ráno a tak dlouho koukáte z okna ven, až se vám naskytne pohled na nádherný východ slunce nad Beagle Channel, který je spojnicí mezi Tichým a Atlanským oceánem. Beagle channel byl také místo, které jsem chtěl v Ohňové zemi prozkoumat nejvíce. Hned druhý den ráno jsem zašel do přístavu okouknout, jaké možnosti se objeví. Do cesty mi tak padl Carlos, milý chlapík, který má toto místo rád a který byl ochotný se mnou ráno vstávat a jezdit ve svém člunu na výpravy za bohatou faunou, která zde daleko na jihu žije…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Boží oko a maják - Beagle channel, Ohňová země, Argentina/Chile

Konec světa - Ushuaia se pyšní titulem nejjižnějšího města naší planety. Obyvatelé jsou na tento fakt velmi hrdí

Lachtan hřivnatý - nejviditelnější obyvatel Beagel channel

Kormorán skalní - guano neboli ptačí trus mořských ptáků je všudypřítomné, skály v kanálu tak jsou doslova pos…

Racek magellanský

El condor pasa? - kdepak, to se jenom kormorán císařský prolétl nad lachtaním ostrovem a dotvořil obraz Patagonie v Ohňové zemi. Beagle channel, v pozadí jsou Andy, Ushuaia je jediným městem v Argentině, které leží za Andami

Husice patagonská (pár) - poznáte, který z nich je samec a která samice?

Lamy guanako – plaché a neuvěřitelně lehkonohé lamy, které se při běhu téměř vznáší…

Čejka jižní

Podzim v Ohňové zemi – z Ushuai směrem na Rio Grande projedete krásným údolím s Andami v zádech

Chaluha chilská – obávaný predátor

Vrabec – pro ty z vás, kteří zapomněli, jak vypadají vrabci, tak tady je jeden z Ushuaii. V Praze totiž častěji zahlédnete amerického prezidenta než vrabce…

Patagonie

Lachtan hřivnatý - blízké skály jsou obsypány lachtany, kteří se vyhřívají na sluníčku

Vrak lodi Desdemona - trup lodi se nachází na pláži u mysu San Pablo na souřadnicích 54°17′51.34″S 66°41′58.82″W. Během odlivu je loď dostupná suchou nohou…

 Lama Guanako

Husice patagonská (samice) - kdo tipoval, že bílá je samice?

Adiós Ushuaia!  – za pár hodin vyplouváme k ostrovu Jižní Georgie, který leží cca 1500km východně od pobřeží Jižní Ameriky. K ostrovu bychom měli dorazit za cca 4-5 dnů, z Drakeova průlivu se k nám blíží bouře o rychlosti větru 50 uzlů, tak že to bude asi trochu házet…

 Přeji všem hezký den!

„Sněží, sněží“, vykřikoval jsem a pobíhal po místnosti jak malý kluk, někdy z kraje týdne, když jsem rozlepil po ránu oko a viděl, že se z nebe sype bílé nadělení a že zatím co jsem spal, už nějaký ten centimetřík napadl. Přesně v tu chvlíli jsem se rozhodnul: „v pátek vyrážíme“. Posledních několik měsíců bylo víc než náročných a já se potřeboval vyvenčit. Focení dravců s Rosťou Stachem jsem absolvoval již dvakrát, ale naposledy před 3 roky, vždy rád tohoto skvělého člověka a fotografa vidím a Edu Školouda a jeho dravce jakbysmet, tak že jsem se těšil dvojnásob, respektive trojnásob. A co z mrazivého víkendového focení vzniklo? Pár snímků, které potěšily mě a snad potěší i vás…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Puštík vousatý

Orel skalní

Výr sibiřský

Káně harrisova

Orel skalní

Raroh

Výr velký

Puštík vousatý

Orel skalní

Výr sibiřský

Orel mořský

Sova pálená

Orel mořský

Puštík obecný

Výr sibiřský

Pohled dravce – orel mořský

Orel mořský

 A protože jsem měl ze sněhu radost nejenom já, tak si jej užívaly i naše šelmy…

Majda

Molly

Majda & Molly

Přeji všem hezký den!

Druhá polovina března není v ČR zrovna dvakrát příjemný čas a letos to platilo dvojnásob, za to v Ohňové zemi na jihu Argentiny je to čas, který mají místní rádi. Podzimní slunce zabarvuje krajinu do všemožných barev, počasí je relativně stálé, dny dostatečně dlouhé a holky pořád nosí krátké sukně.

Dneska je však našim cílem Desdemona. Carlos mi o ní nadšeně vyprávěl hned první den, co jsme se potkali a ačkoliv jsem původně nechtěl jet, nakonec jsem byl rád, že mě přemluvil, navíc s sebou přivezl i svoji kamarádku z Belgie, tak že budeme mít příjemnou společnost. Emma a Carlos se poznali v Norsku, kde oba přes léto dělali horské průvodce, Emma pracuje v Antwerpách v přístavu, opravuje a natírá lodě a do Ushuaii přijela už po druhé, tentokrát na měsíc, trochu si oddychnout a podívat se po horách. Carlos provozuje v přístavu v Ushuaie malou kancelář, kde nabízí své loďky k jízdám po Beagle Channel a blízkém okolí. V červnu se opět chystá do Norska na letní sezónu a pak zpět do Ushuaii, jeho snem je pořídit si svojí farmu a farmařit v místech kam se dnes vydáme. A co že to ta Desdemona vlastně je a jaký příběh skrývá? Posaďte se a poslouchejte pozorně…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Maňana – východ slunce nad Beagle Channel, Ushuaia, Argentina

Podzim v Ohňové Zemi – z Ushuai směrem na Rio Grande projedete krásným údolím s Andami v zádech

Kachyně patagonská - hodinová zastávka u Lago Fagnano na pozdní snídani a krátké „wildlife fotografování“

Atlantské pobřeží – zhruba v půli cesty na Rio Grande odbočíte doprava na širokou prašnou cestu, která vás provede nádherným územím, kterému vládnou lamy guanako a kde leží několik rozsáhlých farem. Mimochodem měl se tu původně natáčet Pán prstenů, ale nakonec si tvůrci vybrali Nový Zéland

Lamy Guanako – plaché a neuvěřitelně lehkonohé lamy, které se při běhu téměř vznáší…

Desdemona – jak to začalo - Jako by snad jméno Desdemona přinášelo smůlu nejenom lidem, ale i lodím… tato loď byla pojmenována Desdemona a šťastný konec, stejně jako její lidský jmenovec, neměla. Postavena byla v hamburských loděnicích H.C. Stülken & Sohn’s v roce 1952. V roce 1962 byla loď prodána lodní společnosti Cormoran Sea Lines do Jižní Ameriky.

Desdemona – šťastné mládí - plavila se bez závažnějších problémů bezmála 31 let. Během své služby převážela všechny druhy nákladu, nejčastěji na trase od pobřeží Campana v provincii Buenos Aires až do Ohňové země na jihu Argentiny. Na své plavbě pravidelně zastavovala v přístavech Comodoro Rivadavia a Rio Gallegos.

Desdemona – první varování - 9. července 1983 zažila loď nepříjemný okamžik, když najela na mělčinu v Mar de Ajo v provincii Buenos Aires. Z tohoto problému se loď a posádka nakonec dokázala dostat vlastními silami

Desdemona – poslední plavba – V roce 1985, pod vedením německého kapitána G. Prillwitze, opouští loď přístav Comodoro Rivadavia v provincii Chubut s nákladem 20.000 pytlů cementu a poruchou v motoru, která nebyla úspěšně odstraněna

Desdemona – osudný den - 9. září 1985 je trup lodi poškozen při najetí na písčinu u mysu San Pablo v blízkosti malé delty, kterou formuje ústí řek Ladrillera a San Pablo

Desdemona – finále – později vypukne na lodi požár, plavidlo je opuštěno a ponecháno svému osudu…

Desdemona – epitaf - trup lodi se nachází na pláži u mysu San Pablo na souřadnicích 54°17′51.34″S 66°41′58.82″W. Během odlivu je loď dostupná suchou nohou…

Guanako – cestou nazpět nás opět míjely lamy Guanako

Západ slunce v Andách – den se s námi rozloučil dalším krásným západem sluncem…

Přeji všem hezký den!

Helgoland – mnohými opěvovaný klenot ležící v Severním moři je místem, kam se rozhodně vyplatí přijet. Po dubnovém fotografování terejů a tuleňů jsem si slíbil, že se na tento ostrov letos ještě jednou vrátím a to speciálně kvůli tulením mláďatům, které se zde každý rok v prosinci a lednu rodí. Štedrý den a vánoční svátky jsem tak strávil na písčitých a oblázkových plážích přímo v centru dění. 

Necelých 8 hodin jízdy autem z Prahy a 3 hodiny lodí leží ostrov, který si již vydobil ve světě fotografů jméno. V Evropě totiž už není mnoho míst, kde najdete takovou koncentraci divokých zvířat, jako právě na Helgolandu a sousedním ostrově Düne. To je důvod, proč se sem mnozí vracejí, to je důvod, proč jsem si i já tyto ostrovy zamiloval.

Jedinou patálií, která vás může při cestě na Helgoland překvapit, je Severní moře. Jako „zkušený mořský vlk“ jsem již věděl co mohu očekávat, ale stejně mě Severní moře překvapilo. Začalo to už v přístavu sněhovou vánicí a větrem, který nevěstil nic dobrého. Okamžitě po nalodění jsme zabrali strategická místa na dolní palubě u toalet, neboť na hrdinství na horní palubě jsme si toho už v Severním moři prožili dost… V duchu jsem se připravoval na očistec, ale jako by si s námi chtěl Poseidon zahrát, jakmile jsme vyjeli z přístavu, tak vítr utichnul a celá cesta probíhala jak jízda Polabskou nížinou.

Tu zábavnější část cestování si nechalo Severní moře na cestu zpět. V přístavu na Helgolandu bylo krásné slunečné prosincové odpoledne a vše vypadalo na klidnou plavbu zpět na pevninskou Evropu, ale byl to pouze klam, neboť asi 3 minuty po vyplutí z přístavu to začalo – myslím, že se tomu říká „lítat jak nudle v bandě“ a lépe bych to nevystihnul, protože když nemůžete ani vstát a chvíli vidíte okénkem jenom moře a chvíli zase jenom nebe, tak je jasné, že bude veselo. Nahoru dolů, doleva doprava, z horních palub slyším řinkot padajících věcí a kolem proběhli první chudáci, kteří stráví zbytek plavby na záchodě. Nevím jak, nevím proč, ale mě tentokrát nic nebylo, možná pomohla hudba v uších a poloha ležícího v nejspodnější části lodi, každopádně tentokrát jsem z toho vyklouzl se suchou košilí a za to jsem byl opravdu rád. Černochům se hanlivě říkalo barevní, ale barevní jsou spíše běloši, protože to jak dokázali někteří spolucestující měnit barvy v obličeji během plavby, by jim mohl závidět i kdejaký chameleón. Nakonec jsme v pořádku dorazili do přístavu Cuxhaven, byť je nutné říct, že úplně bez úhony to nebylo. Odnesl to jeden hrníček, který v zavazadlovém prostoru nepřežil divokou zpáteční jízdu – ale není nic, co by nespravilo vteřinové lepidlo…

No a jak vlastně dopadlo naše fotosafari za tuleními mláďaty? Inu posuďte sami…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

to se takhle sejde tulení máma

a tulení táta

 no a jelikož tuleni neskáčí z moře jen tak sami od sebe, musejí se nejdřív mít dva tuleni hodně rádi a pak…

 se narodí malý tuleň…

 jak to tak bývá, tak z porodu je nakonec nejvíc unavený táta tuleň a malej špunt…

 první hodiny po narození se malej zatím jenom rozkoukává

 ale nejdůležitější je stejně ze začátku pořádný a vydatný spánek

když mladej chrní, tak je čas na krátkou koupel v moři

ale rychle zpátky na pláž

 táta tuleň si taky zaslouží relax…

 jsem neustále pod dohledem tulení mámy

 tulení samci se umí docela slušně porvat a kdo by tomu nechtěl věřit, tak umí po pláži pelášit rychlostí větší než velkou…

 už trochu odrostlejší mládě tuleně kuželozubého, ale pořád je to plyšák…

tulení paparazzi v akci

cesta za tuleňem

tuleň a fotograf

na Štedrý den jsme objevili i jedno mládě tuleně obecného, v naší soukromé přehlídce krásy obsadilo pěkné 2. místo

 místo pak získalo toto nádherné mládě tuleně kuželozubého, které jsme objevili na první svátek vánoční

 maják na ostrově Düne – od soboty do úterka bylo pošmourno, poslední den ve středu nám však počasí na ostrově ukázalo i přívětivější tvář

Pěnkava obecná

Linduška luční – závěrečný den na ostrově jsme věnovali fotografování ptáků

na ostrově se nejčastěji setkáte s bahňáky – zde jespák písečný

jespák mořský

kameňáček pestrý

ale narazíte i na vránu šedou

v neposlední řadě zde žije i pěnkava obecná

tak čau a zase příště…

Podívejte se na krátké video, které zachycuje nejzajímavější momenty z vánočního fotografování tuleňů

Chtěli byste také navštívit ostrovy Helgoland a Düne? Nahlédněte do sekce fotocesty a expedice a zjistěte více

 Přeji všem hezký den!

Halóó, je tady někdo? Zdá se, že konec světa se včera nekonal, a to jsem tedy opravdu rád. Vítám proto všechny „přeživší“ v další epoše společného života na naší krásné planetě. A že je Země skutečně krásným místem pro život, jsem se i letos opětovně přesvědčil a jako důkaz zde předkládám fotografie, které vznikly během tohoto roku v různých částech světa. Vyberte si svého favorita!

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

1. Tuleň kuželozubý - ostrov Düne, Severní moře

2. Červenka obecná – Hostivařský park, Praha, ČR

3. Jespák písečný – ostrov Düne, Severní moře

4. Samice orangutana - Borneo, Indonésie

6. Veverka prévostova – Borneo, Indonésie

7. Borobudur svítání – Jáva, Indonésie

8. Borobudur stúpy – Jáva, Indonésie

9. Rýžová pole Selogryio - Jáva, Indonésie

10. Kráter Bromo – NP Bromo-Tengger-Semeru, Jáva, Indonésie

11. Horník z Ijenu - Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

12. Dva horníci z Ijenu – Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

14. Makak s mládětem - Bali, Indonésie

15. Altánek - Bali, Indonésie

16. NP Bromo-Tengger-Semeru – Jáva, Indonésie

17. Kawah Ijen - Jáva, Indonésie

18. Ny London – Špicberky

19. Woodfjorden - Špicberky

20. Alkoun obecný - Špicberky

21. Phippsoya – Seven islands, Špicberky

22. Medvědice s medvídětem – Špicberky

23. Raudfjord - Špicberky

24. Mrož lední - Špicberky

25. Mladě tuleně vousatého - Špicberky

26. Alkoun tlustozobý - Špicberky

27. Moudivláček lužní – Neziderské jezero, Rakousko

28. Orel a Měsíc – Neziderské jezero, Rakousko

29. Zamlžené ráno – Přírodní rezervace V Pískovně, Praha Dolní Počernice, ČR

30. „Provinilec“ (sýkora modřinka) – rybník Slatina, Praha Dubeč, ČR

31. Puklé nebe – Praha Petrovice, ČR

32. Zasněžené listy – Praha Petrovice, ČR

33. Užovka obojková - Třeboňsko, ČR

34. Bukový list na mechu – Bavorský les, Německo

35. Divoké prase – Bavorský les, Německo

HLASOVÁNÍ SKONČILO!

 Tři vítězné snímky jsou nyní volně k dispozici ke stažení ve vyšším rozlišení jako wallpaper na plochu počítače, smartphonu nebo tabletu.


STAHUJTE ZDE

Rád bych také na tomto místě poděkoval všem svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Moc si vážím vašeho zájmu, který celoročně projevujete návštěvou těchto stránek.  Věřím, že vám budu moci i nadále nabízet zajímavé články a fotografie a třeba se spolu někdy setkáme při nějakém fotografování, či jiné příležitosti. Díky vám, že jste milí čtenáři, bez vás by to psaní a focení nemělo smysl!

                                                                            Petr Čunderlík         

Obzvláště v říjnu mě tak těžko zastihnete doma, neboť toto období je pro mě zlatým hřebem probíhajícího roku. Je to bál, na který se příroda celý rok připravuje, stromy si vybírají sváteční róbu a závoj z mlhy nabízí nesměle své rámě. Mám rád tento roční čas, kdy i zdánlivě všední pohledy nabízí nevšední kulinářský zážitek v podobě všemožných barevných kombinací, detailů a odrazů a vůbec celkové atmosféry, ne nepodobné okamžiku, kdy dostanete své první pastelky a začnete objevovat kreativní svět barev.

No a jaký byl ten letošní podzim? Barevný, mlhavý a zasněžený, ostatně podívejte se sami…

 Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

 Praha Stromovka

Východ slunce - rybník Pískovna

V kukuřičném poli

Ostrůvek

Tíhou nesmírnou, k hladině se skláním…

Samotář (bukový list na mechu)

Výlov Spolského rybníka, Třeboňsko

Podzimní smíšený les

Potůček ránem viděný…

Srna v listí ztracená

Multibarevný podzim – Praha Stromovka

Zamlžené ráno – Přírodní rezervace V Pískovně, Praha Dolní Počernice

Služebný rybník, Třeboňsko

Puklé nebe

Nečekaná nadílka – Praha Petrovice, 27. října 2012

a jako bonus přikládám fotografii, která dokládá, že i zlatí retrívři pochází z vlka…

„Nebezpečný“ retrívr

Přeji všem hezký den!

Teprve noc vám dá odpověď na to, že v džungli nejste sami, neustále slyšíte pohyb a zvuky zvířat a musíte obdivovat fakt, jak to ta příroda dokázala zařídit, že se někdo v takové tmě dokáže tak dokonale pohybovat ve větvích, zatím co vy zakopnete o spacák na zemi.

Na Borneo jsem vyrazil ze dvou důvodů, tím prvním byli jedineční orangutani – primáti, kteří toho mají s člověkem společného více, než by si kdejaký kancléř z Hradu pomyslel. Vidět orangutany v přirozeném prostředí je zážitek na celý život a jelikož žijí volně pouze na Borneu a Sumatře, bylo Borneo jasnou volbou. Tím druhým důvodem pak byl Kahau nosatý, endemický druh primáta, který žije pouze na Borneu, alias Kalimantanu. Jedná se o zvláštní opici, která připomíná svým velkým červeným nosem a kulatým bříškem nejvíce pivaře a to po minimálně 20-ti leté úspěšné kariéře.

Naším cílem se tak stal Národní park Tanjung Puting na jihu Bornea, konkrétně asi 70km úsek řeky Sekonyer, který jsme mohli během pěti dnů prozkoumat a při té příležitosti navštívit i camp Leakey – významnou záchránnou stanici orangutanů. Nejlepším a v pravdě jediným způsobem jak se do NP Tanjung Puting dostat je právě po vodě a proto je potřeba si pronajmout loď – tzv. klotok a teprve pak můžete vesele vyrazit. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem začátkem května našel na internetu na jednom cestovatelském webu jakési telefonní číslo na nějakého člověka, který byl označen autorem informace za nejlepšího kapitána a průvodce na Borneu – líná huba, holé neštěstí, tak jsem vzal číslo a vytočil jej – na druhém konci světa se ozval lámanou angličtinou jakýsi Sukma – náš budoucí průvodce…

Se Sukmou jsem se tak poprvé viděl až na letišti v Pangkalan Bunu a hned jsme si padli do oka. Tento chlapík, který nikdy neopustil Borneo a před 10 lety ještě válčil v džungli Bornea, byl největší výhra celé výpravy. Smekám pomyslný klobouk a klaním se jeho znalostem a zkušenostem i organizačním schopnostem a citu pro okamžik, které na nás během těch pěti dnů vybalil. Jako příklad mohu uvést drobnou příhodu, kdy jsme se vrátili z džungle na loď, naprosto uvaření, propocení a utahaní po půl dni focení a on vytáhl odněkud studené navoněné hadříky a vychlazenou kolu – počítal s tím dopředu…. něco tak příjemného a osvěžujícího se dá těžko popsat, to se musí zažít! Se Sukmou s námi jel ještě jeho kamarád – kuchař a kapitán Suma spolu s Meri, která se starala o nádobí a všechno ostatní na lodi. Vzpomínáme tak na nekonečné množství ovoce, krevet, vynikající zeleninu a všechny další dobroty, kterými nás Suma a Meri zásobovali po celou cestu. Díky!!

Těší mě i fakt, že jsme mohli tímto způsobem podpořit přímo místní lidi, kteří vlastní loďky a dělají veškerou práci, namísto obchodníků, kteří loď pouze zprostředkují, ale místním pak dají jenom drobky a většinu zisku si naopak nechají. Díky celé posádce klotoku tak zůstane výprava na Borneo jedním ze zlatých hřebů našich cestovatelských zážitků a já doufám, že se se Sukmou zase brzy uvidím…

Pro nejlepší kvalitu fotografií klikněte na fotku a ta se vám poté otevře v lightboxu

Matka s mládětem - orangutani mají cca 98% DNA shodnou s lidskou DNA… chování však mají mnohdy stejné…

Oči džungle…

Polibek…

Orangutaní samice má sílu 3 mužů…

Relax…

Tarzan…

Neprostupná džungle – pozorné oko objeví na fotce orangutana… 

Setkání v džungli… dvou opic…

Veverka prévostova…

 Místní rybář…

Logistika na řece…

Klotok, naše necky…

V džungli

Titanic - bornejská verze…

Ledňáček gurial - je pouze jedním z několika zástupců ptačí říše…

Kahau nosatý – pár

Kahau nosatý – vždy připraven…

Nejčastěji je vidět kahau, jak baští šťavnaté lístky…

Vůdčí samec – big nose - čím větší nos, tím vyšší postavení ve skupině…

Letec – této fotky si vážím – není snadné zachytit Kahaua letícího ve  větvích v tmavé džungli…

Spektakulární západ slunce na řece Sekonyer – centrální Kalimantan (Borneo), Indonésie